Kde je dnes francouzská vesnice Boinville-en-Woëvre, tam stávala kdysi římská antická vila. A na jejích pozemcích probíhal pozoruhodný pokus: staří Římané se tu pokoušeli zvětšit osla. Skutečného osla, lichokopytníka se smutným pohledem, hebkýma ušima a stoickým přístupem k nezměrné dřině, kterou na něj už tisíce let nakládá člověk. Tehdy, ve 2.–5. století našeho letopočtu, klasický oslík, obvykle v kohoutku vysoký tak 130 centimetrů, čelil drtivé konkurenci modernějšího dopravního prostředku, konkrétně muly. Ta na dlouhých silnicích římské říše dokázala přepravit více nákladu.
Šlechtitelé do značné míry uspěli, římský „superosel“ narostl zhruba o 20 centimetrů. Trvalo to nicméně dlouho a mezitím přišly další změny. Mulu nakonec vyřadil z konkurence především rozpad samotné římské říše. Bez dlouhých silnic nebyla výkonnější mula zase tak důležitá. Osel pro opětovně lokalizovanou ekonomiku plně dostačoval i ve své „původní“ verzi.
Popisovaná anabáze je ovšem pouze jednou epizodou v dlouhé kariéře osla jako domácího tahouna. Víme o ní překvapivě málo, jako by byl osel téměř neviditelný. Donedávna se například mělo za to, že k domestikaci často vysmívaného zvířete došlo paralelně na třech různých místech: v severní Africe, na Blízkém východě a na Arabském poloostrově. Teprve v uplynulých týdnech si však dvě velké zpravodajské instituce, americké The New York Times a britská BBC, všimly, že v září loňského roku vyšla v časopise Science dosud nejrozsáhlejší studie oslího genomu. Dosud jsme věděli ledacos o koních, psech i kočkách, a teď tedy tušíme i původ osla. Vše nasvědčuje tomu, že byl ze svého divoce žijícího předka domestikován na jediném místě, zhruba v oblasti, kde se dnes nachází Keňa, a to přibližně 5000 let před naším letopočtem.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
