Poslední bašta
Velrybí maso v Československu zažívalo éry vzmachu – až do úplného zapomnění
Lidské sny a tužby mohou být nejrůznější. Setkal jsem se například s člověkem, jehož největším životním přáním bylo ochutnat maso ptakopyska. Nevím, zda se mu podařilo ptakopysčí pečínku ochutnat, faktem ovšem je, že oproti našim předkům jsme o některé potravinové zdroje přišli – mnohdy vlastním přičiněním. Otázkou je, zda toho litovat. Nehodlám zde reflektovat kvality bobřího ocasu či medvědích tlap připomínaných v renesančních kuchařkách, ale zůstanu u druhé poloviny 20. století. Lze namítnout, že v této éře byl spíš problém s příliš úzkým sortimentem. Přesto si lidé žijící u nás mezi koncem druhé světové války a osmdesátými lety 20. století mohli pochutnat na něčem, co je dnes ve světě z logických důvodů prakticky nedostupné – na velrybím mase.
Hostina pod kostrou
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
