Parlament a potažmo vládu si volíme, aby dobře hospodařily s našimi penězi, zajistily nám bezpečnost, vytvářely otevřené prostředí, v němž budou moci všichni uplatnit svůj talent, nebo navazovaly spojenecké vztahy se státy, které mají stejné zájmy. Ale proč si volíme prezidenta? Jako členská země NATO a Evropské unie nemusíme spoléhat na skutečnost, že bude velet armádě nebo dohlížet na povahu schvalovaných zákonů. A díky existenci Ústavního soudu už máme i jiného, odborně mnohem zdatnějšího garanta demokratického vývoje.
Takže jaká jsou ta očekávání? Reprezentace republiky navenek? Morální podpora obyvatel ve složitých chvílích, jako byla pandemie nebo jako je teď válka na Ukrajině? Do značné míry neformální dohled nad celkovým směřováním a stabilitou země? Kultivace té nehmatatelné, ale přitom velmi patrné materie, které se říká společenské klima? Nebo si volíme prezidenta jako nejvyšší instanci ujištění obyvatel, že stát je tady pro ně? Prezidenta jako volenou postavu pohybující se nad běžným politickým provozem, schopnou čerpat ze své morální autority, sociální a politické inteligence či znalosti širokého kontextu, v němž Česká republika vznikla a v němž se vyvíjí?
Pokud je tento výčet správný, je poměrně těžké si představit, že se prezidentem stane Andrej Babiš.
Bojuje za holding
Zaprvé je tu jeho motivace: předseda ANO nechal své příznivce i odpůrce dlouho v napětí, jestli po porážce v loňských parlamentních volbách půjde do soutěže o prezidenta.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
