Existuje jiná realita. Nepíše se o ní. Ale existuje. Nejen ta, o které se píše v médiích a kde bolí nejen ty věci číst, nýbrž i myslet na ně, mám na mysli sexistické narážky a nevyžádané sexistické doteky mezi pedagogy a studentkami či studenty na vysokých školách, a chodí to pak na etické komise. Vlastně tomu pořád nerozumím. Nejsem Mirek Dušín, avšak v mém světě se určité věci prostě nedělají. Nedělají, tečka.
Ale věci se staly. Studenti šestého ročníku mi psali, že mají nepovinnou stáž, tak ať jedu s nimi do Tanzanie. Odmítl jsem, na třetí výzvu jsem jel. Seminář z etiky vzala laskavá kolegyně, pro zbylou část kruhu proběhl v autobuse na trase Dar es Salaam–Arusha. K celé cestě je možno říct, že zcela neplatil suchý zákon a že došlo i na platnou svatbu s porušením všech myslitelných zákonů světských i církevních. Došlo i na porušení nočního klidu na Zanzibaru zpěvem Bohemian Rhapsody před Freddieho domem v jednu v noci, na počest barda i naší země.
Na naše letní tábory pro vysokoškoláky občas jezdí i studenti od nás z fakulty a vysokoškoláci odevšad. Mohu tedy upřímně říct, že jsem se se studenty a studentkami brodil v bahně mnoha potoků a prolézal kopřivami, oblečený plaval ve stojaté vodě plné bublin metanu, během oblíbené noční hry „vogoni“ se s nimi pral hlava nehlava, to zejména se studenty, avšak i se studentkami, cílem hry pro nás vedoucí je nenechat se odnést přesilou táborníků z táborového náměstíčka, pravidla jsou ovšem složitější a navazují na
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
