73_jeden den

Chci piercing do ucha. Brzy mi bude patnáct a rodiče souhlasí. Máma domluvila termín v místním salonu.Jdeme. Těším se moc, ale během dlouhého čekání na mě čím dál víc doléhá, jak se vlastně bojím jehel! Jsem na řadě. Jdu tam. Společně se mnou (a mamkou) jsou v místnosti ještě dvě paní, které čekají na retuš rtů. Vypadají trochu legračně: na ústech mají „igelit“ a jejich úsměv vypadá dost nepřirozeně.

Paní, která mi „nastřelí“ náušnici, je fajn, působí mile. Vybírám si jednoduchou pecičku se zasazeným kamínkem, sedám do křesla a v duchu si říkám, že tady dnes asi nejsem naposledy. Jedním piercingem to určitě nekončí!

Reklama
Reklama

Náušnici mám, ani nevím jak. Ptám se: „To už jako je?“ Zasmějeme se a máma se chystá zaplatit. Já s úsměvem vstávám z křesla, zaslechnu ještě „takže to bude…“ a pak… Probouzím se na zemi a vidím mámu a další dvě paní (ano, ty s tím divným úsměvem!), jak se nade mnou naklánějí a snaží se mě probrat. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem. Doma to není.

Máma říká: „Zavolám záchranku.“ To mě probírá. Oponuju: „Ne, do nemocnice, ne!“ Kromě jehel mě totiž děsí i nemocnice a vše s ní spojené. Máma si to nenechá vymluvit, a i mně dochází, že nemám moc na výběr. Je mi vážně blbě. Bolí mě hlava, mám prokouslý spodní ret a asi se pozvracím.

Přijíždějí zdravotníci, měří mi tlak a saturaci. Hodnotí situaci, usazují mě na vozík a odvážejí přes plnou čekárnu mladých slečen čekajících také na piercing. Vidím zděšení v jejich tvářích. Musím vypadat hrozně.

Jízda záchrankou (naštěstí bez houkačky). Musím ležet, jinak se mi hrozně točí hlava. Cestou se záchranářka ptá mamky na tisíc otázek, vše zapisuje do notebooku. Když přijedeme do areálu nemocnice, chce vytisknout zprávu.

Sanitka je vybavena tiskárnou! Ovšem nefunkční… Asi 15 minut to zkouší. Bez úspěchu. Tak prý to bude muset máma nadiktovat celé znova uvnitř. Hmm…

V nemocnici rovnou na chirurgii. Ležím a hlavou se mi honí, jak hrozně trapné to celé je. Urgentní příjem je plný lidí, kteří se právě teď soustředí jen na mě. Vůbec nečekám. Hned mě zavezou na sál. Je tady docela dost personálu. Celý obličej kromě úst mám přikrytý zelenou rouškou. Nevidím nic. Doktorka šije a každou chvíli se mě ptá, jestli ji slyším. Máma se preventivně usadila dál ode mě, pohled na krev jí také nedělá dobře. Slyším, jak se jí sestra ptá, jestli nechce obklad na čelo. Mamka statečně odmítá.

Z chirurgie rovnou na rentgen hlavy: tady se mě ptají, jestli mám nějaké náušnice? Nooo… Rozhodnuto, zůstávám v nemocnici. To snad ne! Přesun na dětskou JIP. Dochází mi, že se jehle nevyhnu. A taky že ne. Přichází sestra se svým „vybaveníčkem“. Křečovitě se držím pravou rukou mamky a sestra mi popisuje, co se děje s mou levou rukou. To zrovna potřebuji slyšet! Jsem v takovém stresu, že žíly praskají jedna za druhou. Nakonec to sestra vzdává, a já se tak vyhnu kapačce.

Mamka odjíždí, aby mi přivezla pár nezbytností. Jsem tak chvíli sama. V hlavě si přehrávám, co všechno se stalo. Přijde mi to nakonec docela vtipné, smát se ale nemůžu. Během noci mě pravidelně probouzejí kvůli měření tlaku. Chápu to. Po probuzení ve čtyři ráno už ale neusnu. Zjišťuji, že nejsem sama. Máma taky nespí, a tak si chvíli píšeme. Mezitím za mnou přichází znovu sestra a ptá se: „Když nejíš to maso, šunku si na snídani dáš?“ Huhhh?

Po snídani (houska, sýr, zelenina) následuje řada vyšetření. Vyšla dobře, nicméně jsem strávila na JIP pokoji ještě jednu noc. Ale dobrý.

Příště na piercing jedině vleže!

Žákyně 9. třídy

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte