Putování za strašidly
Výstavy v Novém Městě na Moravě a na pardubickém zámku ukazují, jak se proměnil náš vztah ke kolektivnímu strachu i ke krajině
Kdo by chtěl vidět nejstaršího českého vodníka, musí zamířit do Emauzského kláštera na pražských Slovanech. Na jedné z fresek vytvořených ve 14. století spatří ďábelskou postavu s rohy, vodnatelným tělem obaleným mločí kůží a prsty s plovacími blanami. O sedm století později máme vodníka spojeného spíš s televizními pohádkami, v nichž vystupuje jako roztomilá figurka v zeleném fráčku v podání Josefa „Brekeke“ Dvořáka. Nehledě na svou proměnu, která ho posunula z prostoru děsivých nočních můr do klidného hájemství popkultury, ale vodník dál zůstává specifickým českým fenoménem.
A s ním taky hejkal. Shodou okolností to teď připomínají dvě výstavy, jejichž návštěvu lze mimochodem výletně spojit s vlastním ohledáváním okolního strašidelného terénu.
Hluboká voda, nejhlubší les
V Novém Městě na Moravě stojí kostel sv. Kunhuty. Nejde přehlédnout: jeho fasádu totiž zdobí sgrafita od místního rodáka s cimrmanovským jménem Karel Němec. Vytvořil je v roce 1929 při příležitosti svatováclavského milénia a hned vedle vchodu umístil postavu, která na rozdíl od Svaté rodiny nebo starozákonních proroků působí zneklidňujícím dojmem. Jde o smrtku s přesýpacími hodinami, jež si na návštěvníky brousí kosu pod výmluvným mottem „Memento mori“. Němec byl nejen zbožný člověk, ale taky se rád bál.
Krátce po začátku století se na soukromé malířské škole Aloise Kalvody v Praze potkal s dalším významným milovníkem všeho strašidelného Josefem Váchalem a tuhle zálibu sdíleli (jak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
