Nemilovaná džungle

Mezi znalci estetiky koluje hypotéza, že lidé za nejkrásnější typ krajiny považují savanu. Tedy otevřený, travnatý prostor proložený volně rozmístěnými vzrostlými stromy. Na člověka prý toto uspořádání působí příjemně, protože z takového prostředí jako živočišný druh vzešel a cítí se v něm bezpečně. Volná krajina je přehledná, stromy nabízejí útočiště, stín a rozhled po kraji.

Právě opačně pak na člověka působí divoký, temný, a tudíž nebezpečný prales. Rozhodně dnešní obyvatelé zemí jako Kolumbie či Brazílie svoji džungli obvykle příliš neopěvují. Podle zkušeností autora mají tendenci považovat za ideál něco, co se vizuálně podobá třeba úhlednému Německu. (Původní obyvatelé mají nejspíše jiný názor, prales je jejich domov, těch se ale většinou nikdo na nic neptá.)

Proč je to důležité? Lidské city mohou při záchraně pralesů sehrát významnou roli. V Kolumbii právě poprvé zvítězil levicový prezident Gustavo Petro a v Brazílii se na podzim dost možná do úřadu vrátí levicový exprezident Inácio Lula da Silva. Oba muži mluví vzorně o ochraně klimatu a konci devastace Amazonie. Lula navíc již prezidentoval v éře, kdy se kácení brazilského pralesa rekordně zpomalilo. Je tu tedy jistá naděje zvrátit zkázu s drtivými důsledky pro celé lidstvo.

Petro například mluví o tom, že v ochraně Amazonie „existují možnosti, které dosud nebyly využity“. Věta se obvykle překládá tak, že když bohaté země zaplatí, chudé země přestanou kácet. Lulův amazonský úspěch se zase kryje s ekonomickým…