Pořád si přijdu jako Pražák. Jen žiju za hranicemi města,“ říká třiatřicetiletý Ondřej s úsměvem na zahradě vedle svého domu. Na Prahu to v okolí skutečně příliš nevypadá. Konec zahrady volně přechází v les, kde intenzivně zpívají ptáci a dům mnohem víc připomíná víkendovou chatu než tradiční rodinný domek. Nacházíme se zhruba třicet kilometrů od Prahy v oblasti trampské osady, kde Ondřej s manželkou Eliškou před dvěma lety koupili jednu z chat, kterou teď postupně přestavují. Pár, který předtím deset let žil v nájmu a ve spolubydlení na Vinohradech, totiž po prozkoumání situace na trhu usoudil, že pokud chtějí vlastní bydlení, tohle je jediná možnost, na kterou jsou schopni dosáhnout, aniž by museli slevit ze svých hlavních priorit. „Nechtěli jsme do konce života jen platit nájem a zároveň jsme nechtěli byt někde na sídlišti. Vyrostla jsem v baráku se zahradou a oba jsme chtěli nějaký prostor navíc,“ popisuje Eliška, jak nad hledáním bydlení přemýšleli.
Rozhodnutí vyměnit život v centru Prahy za postupnou rekonstrukci trampské chaty uprostřed lesů rozhodně není nejčastější reakcí na stále se zvyšující převis poptávky na zdejším trhu s bydlením. Lidí, kteří na bytovou krizi reagují netradičními způsoby, však jednoznačně přibývá. A řada z nich zjišťuje, že to, co na začátku vyhodnotili jako jedinou alternativu, která jim zbyla, nakonec představuje cestu, kterou by dnes již neměnili.
Nebyla to chyba?
Finanční situace Elišce s Ondřejem neumožnila splácet hypotéku, kterou si na nákup a rekonstrukci chaty vzali, a zároveň platit pražský nájem. Do domu se tedy nastěhovali prakticky ihned. Sami přiznávají, že v začátcích to bylo dobrodružné. Dům není napojen na sítě, nebyla v něm tedy ani elektřina, ani voda. „První zima byla krušná,“ vzpomíná Ondřej na konec roku 2020. Pod vlivem velmi mírných zim z předchozích let vyboural starou izolaci v druhém patře domu – ale na Vánoce nečekaně přišly tvrdé mrazy. „Venku bylo minus dvacet, a mrzlo i v předsíni. Zalepili jsme, co šlo, a žili v jedné místnosti. Protože ještě nebyla studna, nakonec jsme museli tavit sníh a převařovat ho,“ popisuje situaci, do jaké se rodina při hledání alternativy vmanévrovala. Aby toho nebylo málo, oba dva i jejich dnes dvouapůlletý syn Bernard dostali covid-19 a lesní příjezdovou cestu zavalil metr sněhu. „Když jsem ležela v zimnicích, trochu jsem si říkala, jestli jsme neudělali chybu,“ směje se Eliška. Jediný kontakt s okolním světem tehdy přišel v podobě návštěvy kamaráda, který jim na sáňkách dovezl čerstvé pečivo a plynovou bombu.
Manželé zdůrazňují jednu evidentní věc: když začínáte s málem, z každého vlastnoručně vybudovaného pokroku máte obzvlášť velkou radost. Z původní jedné obyvatelné místnosti dnes mají již tři, opravili střechu a zaplatili profesionálům vykopání studny. „Když něco děláte poprvé, musíte se odnaučit perfekcionismu. Všechno je křivé a trvá to třikrát déle, než čekáte,“ říká Ondřej s tím, že i jim plány nespočetněkrát zkřížily nečekané události spojené s pandemií nebo nárůstem cen stavebních materiálů. Hlavním plánem do budoucna je dnes instalace solárních panelů, díky nimž bude dům energeticky zcela soběstačný. Nyní elektřinu a teplou vodu řeší skrze nabíjení baterií – jednou týdně na několik hodin zapnou benzinový agregátor a dobité baterky pokryjí spotřebu na týden.
Na první pohled žije rodina úplně jiný život, než jaký měli v Praze. Mnohem víc musejí přemýšlet o plánování nákupů nebo o tom, k čemu využívají energie, stále například nemají lednici, takže se „stali mistry v zavařování“, jak říkají. Rozhodnutí odstěhovat se z centra Prahy ale zároveň nelitují a po téměř dvou letech života v osadě současnou situaci hodnotí jako nejlepší možnou. „Báli jsme se, aby syn třeba nebyl osamělý, přes týden ale chodí do školky a o víkendu tady má kamarády z rodin, které sem jezdí na víkend,“ popisuje Ondřej, zatímco kolem pobíhající Bernard střídá hraní na pískovišti s průzkumem zeleninového záhonku. Nedostatkem sociálního kontaktu podle svých slov netrpí ani rodiče. Oba chodí do práce, a když chtějí do Prahy za přáteli, syna nechají u babiček, které v okolí mají. Vyzkoušeno mají i to, že je až domu případně doveze taxík.
Posledním důvodem, který v rozhodování manželů hrál velkou roli, byla pandemie. Když koronavirus udeřil poprvé, v obavě z neznámého byla Eliška dva měsíce s malým Bernardem jen doma, což je scénář, který by se jim v nynějším doma rozhodně nestal.
Pandemii jako jeden z důvodů, který vedle cen bydlení hrál velkou roli v rozhodování o odchodu z města, zmiňují i další lidé, kteří na krizi bydlení zareagovali netradičním řešením. Jedním z nich je dnes osmadvacetiletá Nikola Machačová, která si před dvěma lety prakticky vlastníma rukama postavila tzv. tiny house. Fenomén malých a levných mobilních domků vznikl původně v USA, v posledních letech ale přibývá jejich příznivců i u nás. „Vrátila jsem se ze zahraničí a řešila bydlení. Ceny nemovitostí vystřelily tak moc, že jsem začala hledat alternativy. A během covidu mi došlo, že nechci žít v Praze,“ popisuje Machačová, jak se k přemýšlení o životě v tiny housu dostala. I pod vlivem zkušeností (z domova odešla už v patnácti letech a věděla, kolik za svůj život zaplatila za bydlení v nájmu) si chtěla najít něco vlastního. Celý tiny house ji nakonec vyšel na necelých 600 tisíc, což sice překročilo původní odhady, stále je to ale řádově méně, než kolik by potřebovala na stavbu klasického domu.
Machačové „domek“ je 7,5 metru dlouhý, 2,5 metru široký a 4 metry vysoký. „Nechala jsem si udělat vizualizaci od architektky, profesionál mi vyrobil ocelovou konstrukci domu a dál už jsem to všechno dělala svépomocí,“ vzpomíná. I díky fotovoltaické elektrárně na střeše je energeticky úplně soběstačný a místo odpadu má kompostovatelný záchod. Jen vodu zatím dováží v kanystrech, až ale jednou bude žít na vlastním pozemku, čerpat bude ze studny, kterou si tam postaví. Vysněný pozemek nakonec našla kousek za Prahou, kam profesí fotografka a grafička plánuje za prací dojíždět.
Momentálně bydlí dál v nájmu v Praze a svůj „tiny“, jak o domku mluví, má na zahradě u rodičů na Moravě. Prožila v něm ale již dvě zimy a příležitostně ho i pronajímá – a jak sama říká, zkušenosti jednotlivých nájemníků se liší. „Někomu nestačí úložné prostory, jinému ano, někdo spotřebuje všechnu vodu za den, někdo za týden,“ říká s tím, že bydlení v malém domě rozhodně není pro každého. To, co sama původně vnímala jako jedinou možnost, která jí zbyla, pak nyní vidí jako ideální variantu. „Jsem kdykoli v přírodě a chovám se k ní mnohem šetrněji, celé je to navržené tak, jak chci a jak se mi to líbí. A občas si řeknu, páni, to jsem postavila sama,“ a dodává, že v tiny housu jde případně bydlet i v budoucnu s dětmi, pokud na ně dojde. „Až budou větší, mohu se s nimi dočasně přestěhovat do města do nájmu a pak jít zase zpátky,“ říká Machačová.
Lepší cesta
Ti, kdo hledají vlastní prostor a ideálně i s přístupem k přírodě, často volí variantu odchodu z Prahy. Na zvyšující se nedostupnost bydlení však reagují i lidé, kteří tíhnou k přesnému opaku, než je samostatné bydlení v rámci nejužší rodiny. Nejen v Praze totiž v posledních letech přibývá těch, kteří dávají přednost sdílenému bydlení – a to ve všech fázích života. A pro ty je nemožnost dosáhnout na vlastní bydlení jen jedním z mnoha důvodů, proč hledají možnosti, jak na neprostupném trhu s bydlením uspět s vizí společného života v komunitě lidí, kteří zdaleka nepředstavují pouze nejbližší rodinu.
Spolubydlení, ale ve větším – tak by šla popsat možnost, kterou se vydala Terezie Unzeitigová a skupina lidí kolem ní. Komunita, která si říká Kočka v tašce, si již šestým rokem pronajímá pětipatrový dům na Žižkově a v různém uspořádání se tu dosud vystřídalo již více než třicet lidí. Každý nájemník nebo pár či rodina má vlastní pokoj, společná pak je kuchyně, koupelny a zahrada. Pravidelně se scházejí a rozhodují o praktických věcech, platí nájem a každý pak i tři procenta z platu na potřeby komunity. „Není to rozhodně pro každého, ale pro nás je to odpověď na spoustu krizí, které dnes společnost řeší. Třeba na krizi osamění nebo na klimatickou krizi,“ říká Unzeitigová s tím, že například společné sdílení spotřebičů, případně vaření je mnohem hospodárnější, než kdyby si to každý dělal sám.
Za několik let provozování komunitního života již skupina podle Unzeitigové načerpala potřebné zkušenosti, jak zvládat očekávatelné problémy typu mezilidských sporů nebo fakt, že se komunita neustále částečně obměňuje. „Na začátku jsme chtěli všechno řešit najednou, dneska rozdělujeme diskuse o praktických a emočních věcech, lépe si také vybíráme, koho mezi sebe pustíme,“ vyjmenovává některé situace, z nichž se postupem času poučili. V Praze dnes podle jejího odhadu existuje zhruba 12–15 podobných komunit a příznivci cohousingu – jak se komunitnímu spolubydlení říká v angličtině – plánují i spuštění webových stránek a pořádání workshopů, aby dalším zájemcům nabídli know-how, jak tento typ spolubydlení organizovat.
Cohousingové projekty se však neomezují pouze na Prahu. Jednou z „venkovských“ variant je například komunitní spolužití s názvem Spoluzemě Vrábsko ve Vrábsku na Písecku. Skupinka čtrnácti dospělých a několika dětí tam již dva roky žije ve dvou větších vesnických domech a obdobně jako v pražské Kočce v tašce sdílí společné prostory i nájem, který platí majitelce objektů. Jedním z nich je i třiačtyřicetiletý Petr Štolcpart, který se do Vrábska přestěhoval z Prahy s partnerkou a synem. „Když žena čekala dítě, řešili jsme, kde budeme bydlet. Nedávalo nám smysl žít v Praze jen tak samostatně, chtěli jsme sdílet život s více rodinami,“ popisuje Petr Štolcpart, jenž pracuje na poloviční úvazek v pražské telekomunikační firmě, co ho do Vrábska na začátku přivedlo.
Na rozdíl od odchodu z měst do netradičních způsobů bydlení, ať již ve formách tiny housů nebo třeba maringotek, které mohou představovat řešení v individuálních případech, nabízejí různé formy sdílení podle odborníků i systémovější řešení, jak bydlení učinit dostupnějším. A sdílení rozhodně nemusí jít do takové míry jako například v komunitách ve Vrábsku. „Na Západě se participativní bydlení ukázalo jako jedna z cest, jak řešit krizi bydlení, která navíc nabízí výhody kvalitní architektury a ekologické udržitelnosti,“ říká ekonom a sociální geograf Jan Malý Blažek, který se tématem participativního bydlení zabývá na brněnské Masarykově univerzitě. Jednou z úspěšných cest, která funguje dobře v sousedním Německu nebo Rakousku, jsou podle něj tzv. baugruppe, tedy skupiny občanů, kteří chtějí bydlet pohromadě a spojí síly a finance, aby si postavili nebo koupili vlastní bydlení. Díky vlastnímu zapojení a aktivitě pak mohou skupiny aktivních občanů na celkových nákladech výrazně ušetřit. Sdílet pak lze v různé formě, od drobnějších věcí typu společné kolárny nebo dílny až po společenské prostory.
Podle Malého Blažka je však s rostoucími cenami pozemků i nákladů na stavbu stále důležitější, aby skupinám aktivních obyvatel pomáhala města. V Česku nicméně fenomén baugruppe zatím není příliš známý ani mezi běžnými lidmi, ani mezi státními či finančními institucemi. „Banky dosud v těchto případech nebyly ochotné poskytnout potřebné úvěry,“ říká Malý Blažek. Brněnský výzkumník se nyní věnuje objíždění republiky s projektem, v rámci něhož mapuje, jaký by v české společnosti vůbec zájem o participativní bydlení byl. Z rozhovorů, které zatím absolvoval ve městech, jako je Liberec nebo Jihlava, podle něj vychází, že řada lidí má zájem o této možnosti vážněji přemýšlet i proto, že představuje příležitost, jak se dostat k bydlení snáze než po vlastní ose.
Nejúspěšnějším příkladem iniciativy typu baugruppe v českém kontextu tak zůstává projekt pražské komunity. První vlaštovka budoucí sítě komunitního bydlení Sdílené domy. Skupina dvanácti lidí koupila loni za necelých 40 milionů bývalý penzion a hotel na pražském Břevnově a začíná ho pomalu přestavovat na společné bydlení. Jak vysvětlují tři zástupci komunity, Štěpán Mairovský, Kateřina Nekolová a Renáta Farkašová, koupi předcházely roky plánování a neúspěšného hledání financí i objektu, který by byl pro jejich skupinku ideální. „No jasně, že ano,“ kývají všichni hlavou při otázce, zda během procesu někdy ztráceli naději.
Skupina zkoušela spolupráci s městem i oslovit české banky, neúspěšně. Nakonec jim pomohla až půjčka od německé nadace Stiftung Umverteilen, která podporuje obdobné projekty mimo Německo. Ta pokryla většinu části potřebné k nákupu domu, zbytek pak skupina získala z vlastních zdrojů a z přímých půjček od různých přátel nebo podporovatelů. Stále však shánějí půjčky na rozsáhlou rekonstrukci. Skupině se nevyhnuly ani problémy typu, že kvůli náhlé změně kurzu mezi eurem a korunou těsně před podepsáním smlouvy museli nakonec zaplatit skoro o milion korun více, dnes však již všichni vyjadřují hlavně úlevu nad tím, že vytoužený dům sehnali. Jak vysvětluje Mairovský, právník skupiny, dům vlastní sociální družstvo První vlaštovka, které společně založili. „Každý z nás vlastní nikoli konkrétní byt, ale podíl v družstvu. Kdyby někdo chtěl odejít, vyplatí se mu jeho původní vklad sto tisíc a byt dál zůstane družstvu,“ popisuje. Skupina si stanovila na příštích třicet let výši nájmu, ze kterého budou splácet půjčky a náklady na potřebnou rekonstrukci. Vzhledem k tomu, že očekávají, že náklady na bydlení dále porostou, pevně stanovený nájem jim do budoucnosti slibuje záruku bezpečného bydlení.
Plánem skupiny je zrekonstruovat dům tak, aby v něm každá rodina nebo jednotlivci měli samostatné byty. „Můj záchod bude jen můj,“ směje se Farkašová. Kromě vlastních bytů však skupina chce vybudovat společný sdílený prostor, dětský koutek i komunitní centrum pro širokou veřejnost. Členové skupiny nezastírají, že jde o energeticky náročný projekt. „Když teď máme dům, je to trochu černá díra na energii. Všichni tomu ale věříme, a proto ji pořád ještě máme,“ dodává Farkašová. A všichni zástupci komunity také přiznávají, že si jsou vědomi, že budují něco, co v Česku zatím nemá obdoby – i proto název družstva První vlaštovka, kterým naznačují, že chtějí své zkušenosti předávat dál. Model, který nabízejí – tedy cestu k vlastnímu bydlení bez nutnosti ho vlastnit v tradičním slova smyslu –, totiž podle nich skrze bydlení přináší mnohem víc než pouze střechu nad hlavou. „Já jsem svobodná matka a dceru mám ve střídavé péči. Tohle je pro nás mnohem lepší vyhlídka než být někde samy,“ říká Nekolová s tím, že kolektiv dospělých lidí, které její dcera zná a má k nim důvěru, jí umožňuje zprostředkovat dceři vícero dospělých vzorů. A společné bydlení jí dává smysl, i když myslí na stáří. „Děti se jednou odstěhují. Tohle je pro mě mimo jiné i prevence osamělosti,“ dodává s úsměvem.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].