„Ty jsi ale krásná holčička! A ty oči! Kampak jdeš?“ ptá se na ulici cizí žena mojí roční dcery, která si ťapká po chodníku asi pět metrů před námi. Zastaví se spolu a proběhne krátká konverzace: na jedné straně zní španělština a na druhé nesrozumitelné brblání doplněné urputnou gestikulací. Po pár minutách se s námi žena rozloučí a my pokračujeme v procházce. Jdeme podél řeky Nervión, která protéká Bilbaem až do Biskajského zálivu. Město se kolem ní kroutí a objímá ji okolními zelenými kopci. Ty jsou tak blízko a koncem května na sklonku jara tak jasně zelené, že největší město Baskicka působí jako příjemné maloměsto.
Taky tady v podstatě úplně chybějí turisté. Jako kdyby kopcovité, uhlazené a na pohled celkem blahobytné Baskicko bylo pro zahraniční návštěvníky málo exotické. O to víc interakcí s místními tady ovšem zažíváme. K podobným společenským událostem naší malé dcery dojde ještě mnohokrát: v kavárně, restauraci, baru, obchodě, muzeu. Jde většinou o setkání na úrovni, která mě jako poměrně čerstvou matku nechává klidnou. Nikdo jí nenabízí žádné sladkosti, nikdo na ni nesahá ani ji nijak neumravňuje. Nenaplňuje se ani moje nejhorší obava: nikoho snad vážně neobtěžuje, nikomu nevadí. Do jejího objevování španělské kultury zasahujeme minimálně a naše soužití tu plyne tak nějak poklidněji.
Na turisty narazíme v podstatě jenom v Guggenheimově muzeu, nejvýznamnější místní atrakci a dominantě města. Fascinující budova muzea umění, kterou navrhl slavný architekt Frank…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
