15A_ilustrační foto Milan Jaroš Autor: Milan Jaroš

Před pár týdny, když se na Ukrajinu valily ruské tanky teprve několik dní, sedělo v české podhorské vesnici nad pivem několik sousedů. Nejsou to lidé, kteří se obvykle baví o mezinárodních událostech, spíše o každodenních ústrcích v práci, technických detailech stavebních úprav a o sekačkách na trávu. Na přelomu února a března ale tihle pánové a dámy řešili vášnivě geopolitiku a vzácně se shodovali – mezi sebou i s „Pražáky“, kteří nad pivem seděli s nimi a se kterými se normálně, v zájmu zachování harmonických vztahů, o politice nebaví. „Rusáci jsou…“ – tuhle citaci z vášnivé debaty si čtenář snadno doplní sám.

Sousedský sněm se ale také shodoval na tom, že je potřeba „něco dělat“. Že „tohle přeci není možné“. Že je „jim potřeba nějak pomoct“. Což vlastně nebylo nijak složité. Ukrajince znali zúčastnění běžně z práce jako své kolegy. Teď se tihle kolegové vypravovali na hranice a vraceli se zpátky s krajany prchajícími před bombardováním. A ti přijížděli s jedním zavazadlem a zcela rozvráceným životem. Usnesení tedy padlo rychle. Vyberou se peníze. Ty se předají kolegům v práci, které známe a kteří je zase předají svým krajanům, které znají oni. Tak se také stalo. Za pár dní sousedům nečekaně zadrnčely telefony a na nich dárcům osobně děkovaly vděčné uprchlice. Dárci byli, jak sami s odstupem přiznávají, docela naměkko.

Na Velikonoce sedí v podhorské vesnici víceméně stejná sousedská sešlost. Ukrajinskému tématu a Rusku se vyhnout stále nedá, je ale cítit, že by o něm už mnozí mluvit nechtěli. Oči během rozhovoru nepřítomně těkají k oknu, občas se někdo zvedne a raději na chvíli mizí. Shoda se rozplynula. Někdo má pocit, že Zelenskyj tlačí se svými výčitkami na adresu Západu příliš na pilu. Jiný slyšel, že do Prahy přijíždějí z Ukrajiny „samé zazobané paničky, které se do práce rozhodně nehrnou“. Další ale na základě vlastní zkušenosti namítá, že ta paní, kterou zaměstnává on sám, se do práce rozhodně hrne. Někdo mručivě přikyvuje, někdo pochybuje. Nic prý není zase tak černobílé. Soulad je v tahu, debata nikam nevede. Vypadá to vlastně, že se celé velikonoční setkání pokazí. „Hele, já pošlu ještě dva tisíce a končím,“ utíná debatu jedna z klíčových postav sousedského sněmu, která na počátku patřila k hlavním organizátorům sbírky. „Už se mě to netýká. Já už to nechci. Už to nebudu řešit.“

Co se s námi děje

S trochou licence si lze snadno představit, že popsaná zkušenost se v těchto dnech opakuje na mnoha místech v mnoha různých podobách. Česko si v uplynulých týdnech prošlo obdobím nebývalého vzepětí. Brutální atak Ruska proti Ukrajině nás nejdříve zaskočil a potom jsme zase my překvapili sami sebe. Před pár lety jsme nebyli schopni nalézt shodu na přijetí čtyř desítek dětí uprchlých ze Sýrie, teď jsme otevřeli hranice i dveře vlastních příbytků stovkám tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Nevládní organizace Člověk v tísni vybrala v řádu dní miliardu korun, a to byla pouze jedním, i když největším aktérem na scéně všeobecné pomoci napadené Ukrajině. V zemi v prvních týdnech invaze masivně oslabily názorové rozpory, více než 80 procent Čechů se shodovalo na odsudku Ruska a na potřebě pomáhat napadené Ukrajině. Dokonce i Rusko vždy velebící prezident rychle vycouval a nahlas připustil, že se ve svém konzistentně prokremelském postoji „spletl“.

„Upřímně, první noci nikdo ani pořádně nespal,“ líčí první vypětí ve společnosti psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor. „Ve dvě v noci jsme se probouzeli a koukali na mobil, jestli Zelenskyj ještě žije.“ Podobně se na popisu hektického vypětí shodují další psychologové a psychoterapeuti, s nimiž Respekt v uplynulých dnech hovořil. Reagovali jsme vesměs dramaticky. Byli jsme rozrušení, nedokázali jsme se odtrhnout od zpráv, volali jsme kamarádům i známým. Cítili jsme potřebu pomáhat a skutečně jsme také nacházeli cesty, jak to dělat. V tělech nám pulzovala nová energie, trochu jsme se nepoznávali. V jindy spletitém světě jsme najednou jasně chápali, jak se věci mají, kde je zlo a kde dobro, na které straně stojíme my. A často jsme konali, nebo jsme se alespoň živě zajímali. Veřejné často vítězilo nad soukromým, mnohdy s velkou převahou. Někteří dokonce provedli zásadní životní rozhodnutí (několik z nich více popisujeme).

 

 

1_obalka_R17
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

1_obalka_R17
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 39 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte