Karel ČAPEK, spisovatel, Josef ČAPEK, malíř, pes Dášeňka --- Karel Capek, writer, Josef Capek,…
Karel a Josef Čapkovi na společné pražské zahradě. • Autor: ČTK

Když se v březnu 2020 na Česko valila první vlna pandemie a na mobilu mi vyskočila zpráva, že vláda rozhodla o úplném uzavření země, stál jsem zrovna u branky vedoucí do pražské zahrady Karla Čapka. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, svět se zdál šílený, jako by se ztrácela půda pod nohama. Jakmile jsem ale vstoupil na zahradu a uzounkou cestičkou vyskládanou z kamenů scházel kolem různých keřů a rostlin, ocitl jsem se najednou v jiném světě. Obestřel mě zvláštní klid a také pochopení. Karel Čapek by nikdy nebyl tak výjimečným novinářem a spisovatelem, kdyby neměl ruce, kolena a určitě tu a tam i nos od hlíny. Získával tady klid, ale i napojení na svou zemi, pocit, že když zapouští kořeny strom, může tak učinit i demokracie v mladé republice.

Vzpomněl jsem si na Karla Čapka mnohokrát, když jsem sám začal tu a tam vyklepávat hlínu z bot. Co jsem jako dítě nesnášel, stává se nyní (většinou) uklidňující činností. A vzpomněl jsem si na Čapka i nedávno, když jsem četl reportáž kolegyně Ivany Svobodové z vlaku do Lvova, kterým odjížděla řada uprchlíků z Kyjeva a okolí. „Musíme vyhrát a vrátit se tam,“ vyprávěla Ivaně Nataša z Buči, „mám tam dům a přátele, mám tam celý život. Na jaře mi tam kvetou kytičky a i sad už brzy vykvete, je tam tak strašně krásně.“ Takový detail, a přitom v tomhle místě jsem musel čtení na okamžik přerušit. A na stejném místě na chvíli zastavil načítání textu také Ivan Trojan.

Reklama
Reklama

Zaujala mě proto jedna z odpovědí první dámy Ukrajiny Oleny Zelenské v rozhovoru, který nám poskytla pro toto vydání Respektu. Na otázku: „Na co se nejvíc těšíte, až skončí válka?“ mimo jiné odpovídá: „Velice si přeji, aby se každý, kdo si před 24. únorem vybíral, jaké květiny na jaře zasadí, to mohl co nejdřív udělat. A já vím, že se to stane. Naše slunečnice – oblíbená květina Ukrajinců – určitě rozkvete.“

Zvolila správné přirovnání. Karel Čapek končí svou knihu Zahradníkův rok slovy: „My zahradníci žijeme jaksi do budoucnosti; kvetou-li nám růže, myslíme na to, že příští rok nám pokvetou ještě líp; a za nějakých deset let bude z tohohle smrčku strom – jen kdyby už těch deset let bylo za mnou! Chtěl bych už vidět, jaké budou ty břízky za padesát let. To pravé, to nejlepší je před námi. Každý další rok přidá vzrůstu a krásy. Zaplať pánbůh, že už zase budeme o rok dál!“

Čapek bohužel dalších deset let nedostal. Zahradníkův rok vyšel v roce 1929, on zemřel na konci roku 1938. Mnoho sousedů Nataši z Buči také už vykvetlé kytičky neuvidí. Stejně jako český spisovatel se stali obětí zrůdného diktátora. Karla Čapka by ale jistě potěšilo, že jeho zahrada stále žije. A že dokonce břízy, považované za mrtvé, zanechaly své malé potomky. Možná i proto nás tak zahrady uklidňují.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

tabery kopie
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2278

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte