Lepší místo k životu si v ukrajinském přístavním městě Mariupol nemohla Alevtyna Švecova vybrat. Její čtyřpatrový žlutohnědý dům stál na křižovatce dvou hlavních ulic v samém srdci místního dění, sto padesát metrů odsud bylo známé Činoherní divadlo, kolem kavárny, obchody, parky. V zimě tu fičí ostrý ledový vítr, ale léta bývají přívětivá, zvlášť když zavane od Azovského moře. Tehdy nebýval ani tolik cítit kouř z místních průmyslových závodů, jedněch z největších v zemi. Ani poté, co ruská armáda napadla 24. února Ukrajinu a začala poprvé ostřelovat Mariupol, Alevtyna ze svého domu neodešla. „Nebylo kam. Kvůli silnému a neutuchajícímu bombardování se kryty v okolí naplnily lidmi. Tak jsme zůstali u nás. Bydlela jsem s manželem a synem v posledním patře. Zůstávat tam dál bylo už nebezpečné, při dopadu bomby by to nejvíc odnesla střecha a hned pod ní jsme byli mi. Proto jsme se přestěhovali do suterénu, který sloužil jako sklad pro obchod,“ popisuje decimování města Alevtyna. „Šlo se tam sotva hnout, bylo nás tam devět, hlavní bylo, že se k nám podařilo dostat širší rodinu z jiných částí města a že jsme byli všichni spolu.“
Alevtyna je jedním ze svědků, kteří na vlastní oči mohli sledovat rychlou zkázu Mariupolu – dnes se odhaduje, že většina z tisíců zdejších domů už byla zasažena nebo zničena. Jak vypráví, v prvních dnech války se dunění vybuchujících raket ozývalo zdálky, poměrně brzy však Rusové…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
