37_dotyky01_jaros
Dotyky nejsou jen nosiče smyslových informací, představují základní podmínku zdravého vývoje. • Autor: Milan Jaroš

Abych byl upřímný, nedovedu si představit, že bychom si ještě někdy měli podávat ruce,“ prohlásil loni v létě proslulý imunolog a jeden z hlavních tahounů amerického boje s pandemií koronaviru Anthony Fauci. Se svou skepsí ohledně budoucnosti mezilidských dotyků není sám. Názor, že s objímáním nebo potřásáním rukou mimo okruh nejbližší rodiny je nadlouho (anebo možná nadobro) konec, vyjádřila během uplynulého roku řada dalších odborníků.

Taková prognóza může znít přehnaně, i tak je ale zřejmé, že uplynulé měsíce ostražitosti vůči všudypřítomné infekci náš fyzický kontakt s okolním světem opravdu proměnily. Podání ruky se stalo předmětem vyjednávání, sáhnutí na cokoli ve veřejném prostoru spouští v mysli kaskádu myšlenek na možnou nákazu následovanou překotným hledáním dezinfekce. Dotyk, v živočišné říši ten nejběžnější prostředek zakoušení světa, se zkrátka během jediného roku zproblematizoval jako snad nikdy předtím.

Reklama
Reklama

A paradoxně se tak děje právě ve chvíli, kdy věda po dekádách přehlížení začíná jeho význam pro lidský život naplno doceňovat. Hmat, nazývaný americkou výzkumnicí a psycholožkou Tiffany Field „matkou všech smyslů“, se ve světle aktuálních vědeckých poznatků jeví jako klíčová součást lidského vývoje, nezbytná podmínka naší spokojenosti a dost možná i faktor přímo utvářející prožitek vlastního já. „Hmat je neopěvovaný smysl,“ napsal v časopise The New Yorker esejista Adam Gopnik. „Ten, na kterém závisíme nejvíc, a přitom o něm mluvíme nejmíň.“

Možná je současný dotykový půst dobrou příležitostí tenhle dluh trochu splatit.

Experiment

„Potřebujeme čtyři objetí denně, abychom přežili, osm, abychom se udrželi ve formě, a dvanáct, abychom mohli růst,“ napsala americká zakladatelka rodinné terapie Virginia Satir. A přestože s ní člověk může intuitivně souhlasit, z hlediska přísných vědeckých důkazů role dotyků pro vývoj a duševní zdraví donedávna nebyla zdaleka tak jasná.

V první polovině 20. století dokonce převažoval názor přesně opačný. Jeden z velikánů psychologie James B. Watson ve své vlivné knize z roku 1928 doporučoval rodičům omezit fyzický kontakt s potomky na minimum: „Nikdy je neobjímejte a nelíbejte, nikdy je nenechte sedět na vašem klíně,“ psal Watson a zástupy rodičů jeho návod na výchovu spořádaně racionálních bytostí následovaly.

Šedesátá léta pak sice přinesla přesně opačnou „teorii citové vazby“, podle níž pevnost vztahu mezi rodičem a malým dítětem zásadně předurčuje budoucnost člověka a vzájemný hmatový kontakt v tom hraje klíčovou roli. Velká část vědců však celou teorii vnímala coby „měkký“ psychologický koncept, domněnku čekající na svůj skutečný důkaz.

A ten se nakonec dostavil s děsivou přesvědčivostí. Autorem nejkomplexnějšího experimentu prokazujícího důležitost dotyků pro blaho jedince se stal rumunský komunistický diktátor Nicolae Ceauşescu. Ve snaze posílit uvadající porodnost ve své zemi v osmdesátých letech uvalil vysoké daně na bezdětné jedince a zároveň zakázal interrupce. Když pak v důsledku toho začalo rychle přibývat odložených dětí, zřídil pro ně síť ústavů, v nichž se jim dostávalo jen základní mechanické péče. Jedna sestra tu měla na starost desítky kojenců, kterým pouze měnila pleny a sunar v lahvích připevněných na ohrádkách postelí. Jinak se dětí nikdo nedotýkal.

Televizní záběry z rumunských sirotčinců po pádu železné opony vyvolaly mezinárodní zděšení, psalo se o „dětském gulagu“ a západní země spustily programy adopcí ústavních sirotků. Do čerstvě svobodné země ale časem zamířili také vědci, kteří v tomhle dědictví totality vytušili příležitost zmapovat důsledky masivního deprivačního experimentu, jaký by žádná etická komise nikdy nepovolila.

Americká psycholožka Mary Carlson byla jednou z prvních a z východu se vracela otřesená. Její výzkum ukázal, že ústavní děti jsou fyzicky i mentálně o polovinu opožděné oproti svým vrstevníkům vyrůstajícím v rodinách, trpí dramatickými problémy v chování a v jejich krvi koluje abnormálně velké množství stresových hormonů. A jak ukázalo pozdější sledování, následky zanedbání v raném dětství se nikdy nespraví. Ceauşescovy děti dodnes trpí celou řadou duševních potíží, neschopností navazovat vztahy, velká část skončila na ulici, ve vězení nebo na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben. „Myslím si, že by to mohlo pomoci uvědomit si význam dotyku pro vývoj dítěte,“ shrnula Mary Carlson, když v druhé polovině devadesátých let představovala výsledky svého bádání.

Hlad dvoumetrového oka

Drama rumunských sirotčinců se v posledních měsících v médiích občas znovu připomíná coby memento možných důsledků hmatové deprivace. Sociální distancování během pandemie zásadně omezilo fyzický mezilidský kontakt a pro část lidí, kteří žijí sami nebo se izolují z obavy před nákazou, to znamená, že o dotyky svých bližních přišli úplně. Píše se o „dotykovém hladovění“, singles se svěřují s až palčivou touhou někoho obejmout a odborníci na duševní zdraví potvrzují, jak moc lidská psychika bez dotyků strádá.

Drastická rumunská paralela dobře ukazuje jednu souvislost, k níž věda i díky utrpení Ceauşescových sirotků došla. Role hmatu přesahuje ostatní lidské smysly, které slouží primárně coby informační kanály zprostředkující svému majiteli okolní dění. Na rozdíl od zraku, sluchu, chuti nebo čichu plní hmatový kontakt i mnohem základnější funkci jakéhosi sociálního ubezpečení a potřeba dotyků tak připomíná spíše touhu po potravě než po informacích. „Je jako kyslík, který dýcháme, nebo jídlo, které jíme,“ myslí si jeden z nejvýznamnějších hmatových objevitelů současnosti, neurovědec z Liverpoolské univerzity Francis McGlone. „Fyzický kontakt je naprosto klíčový pro naše duševní i fyzické zdraví.“

Ceaușescovy sirotčince potvrdily smutné poznání, které věda nebrala moc vážně.

Tweetni to

Hmat se v lůně matky vyvíjí jako první ze smyslů už ve chvíli, kdy lidský plod měří necelé dva centimetry a váží zhruba gram. Ve stáří s námi naopak zůstává až do konce a znovu nabývá na důležitosti – stisk ruky vnímáme i ve chvíli, kdy nás sluch nebo zrak opustily. A ještě jedno prvenství: přijímací dotykový aparát je největším ze všech tělesných orgánů, lidská kůže měří zhruba dva metry čtvereční, a hmatoví vědci tak někdy ve snaze ilustrovat důležitost opomíjeného smyslu navrhují představit si, že by měl člověk dvoumetrové oko.

37_dotyky03_jaros
Hmat se rodí jako první z lidských smyslů a ve stáří s námi zůstává až do konce. • Autor: Milan Jaroš

A tohle „oko“ skrývá pod povrchem bohatou houštinu různorodých receptorů, specializovaných nervových zakončení a přenosových kabelů, které se v posledních dvou dekádách těší nebývalému zájmu výzkumníků. „Za posledních deset let bylo publikováno více výzkumů molekulární a buněčné podstaty hmatu než za minulé půlstoletí,“ píše autor knihy Touch. The Science of the Sense That Makes Us Human (Hmat. Věda o smyslu, který nás dělá lidmi), americký neurovědec David J. Linden.

Základní informační hmatovou službu obstarávají čtyři různé druhy tělísek, která jsou známá už dlouho, ale jejich vyladěná souhra nepřestává vědce fascinovat. Jedno disponuje špičkovým lokalizačním rozlišením, takže rozezná dva body vzdálené od sebe necelý milimetr, jiné se aktivuje při změně tlaku a dokáže tak nastavit správnou sílu úchopu, díky níž v ruce pevně sevřeme kámen, ale nerozdrtíme vajíčko. Další zachycuje jemné vibrace, což člověku v jeho vývoji umožnilo používat nástroje, protože svou hmatovou dovednost mohl delegovat třeba špičce malířského štětce nebo chirurgického skalpelu a ovládat je, jako by šlo o jeho vlastní prsty.

A mimochodem právě dokonalý soulad a zpracování informací z hmatových zakončení dnes představují zásadní výzvu pro vývojáře umělé inteligence. Napodobit u robotů jemný lidský hmatový aparát, tak aby mohli třeba provádět chirurgické operace, se zdá být mnohem těžší, než je naučit myslet. Nejznámější výzkumnice v této oblasti Katherine Kuchenbecker z Pensylvánské univerzity to ilustruje názornou šachovou metaforou. Vývojáři za kýženou metu dlouho považovali chvíli, kdy počítač porazí člověka v šachách. Až dnes jim dochází, že mnohem obtížnější je naučit robota správně pohybovat šachovou figurkou. „Počítač hrající šachy vypadá inteligentně, ale pod povrchem je úplně hloupý,“ vysvětlovala vědkyně v časopise The New Yorker. „Sáhnout po figurce, elegantně ji uchopit, plynule přesunout a položit na správné místo v prostředí, které předem nezná – tohle je doopravdy těžké. Hmatová inteligence představuje zázrak, který téměř nelze napodobit. A lidé ji nedokážou ocenit hlavně proto, že jsou v ní tak dobří.“

Způsob meditace

Schopnost lidských rukou dokonale manipulovat okolním světem je jistě pozoruhodná a můžeme si ji naplno užívat i v pandemické izolaci třeba při zašívání ponožek nebo škrábání brambor. Je však pravděpodobné, že nám to náladu nijak zásadně nezvedne. Neméně zázračná a v dnešní době mnohem nedostupnější je ona sociální funkce hmatu, tajemný mechanismus, který způsobuje, že přátelský kontakt lidské kůže s jinou lidskou kůží vyvolává v organismu obou zúčastněných neurochemické změny přinášející pocit bezpečí a spokojenosti.

„Poprvé jsem to vyzkoušel v roce 2015 během pouličního festivalu,“ vypráví Andrej Kolář (64), kterého bychom mohli v českém kontextu prohlásit za odborníka na objímání. „Síla toho prožitku mě překvapila, jaký klid a radost mi dával, a hlavně jak rychle dokáže sbližovat lidi.“ Kolář, původní profesí programátor, který se kolem padesátky překvalifikoval na maséra, se tehdy před pěti lety nechal zlákat globálním fenoménem Free Hugs, na nějž narazil na internetu. Na tvrdý karton si podobně jako jeho zahraniční vzory namaloval nápis „Objetí pro mír a lásku“ a s kolemjdoucími, kteří sami projevili zájem, si začal vyměňovat krátká objetí.

Už první zkušenost ho nadchla a od té doby vyrážel – až do začátku pandemie – do ulic pravidelně. Podle svých propočtů rozdal za tu dobu kolem jedenácti tisíc objetí, a na svých stálých štacích ve vestibulu pražského metra nebo v centru města si dokonce vytvořil pár štamgastů. „Když mě vidí, říkají: to je skvělé, že jste dneska tady, měl jsem těžký den v práci, pojďme na to,“ směje se Kolář, který ceduli nosí stále s sebou v batohu, a když má chuť, zastaví se a vytáhne ji.

Rozdavač objetí zdůrazňuje, že jeho nabídka rozhodně nemá sexuální podtext, nejsilnější zážitky vzájemného souznění míval naopak s muži, neznámým cizincům i jemu samotnému při nich prý občas tekly i slzy dojetí. „Nejdřív to bývá někdy trochu toporné, ale když člověk pár vteřin vydrží, něco se uvolní a dojde k propojení. Říkám tomu, že si dvě srdce povídají.“ Během let praxe prý zdokonaloval techniku, takže dnes objímá své „zákazníky“ se zavřenýma očima a pozorností soustředěnou dovnitř těla směrem k srdci. A také si mnohokrát ověřil, že tohle „vědomé“ objímání zlepšuje oběma stranám náladu. „Pro mě je to způsob meditace a sdílení emocí,“ dodává masér, „když jsem někdy unavenější, pár objetí mě vždycky spolehlivě harmonizuje a probudí mou energii.“

Vlákna na mazlení

Fenomén objímání pro mír a lásku může působit jako lehce kuriózní reminiscence éry hippies, ve vědeckých žurnálech ale dnes nachází docela solidní oporu. V roce 2014 například tým amerického psychologa Sheldona Cohena zkoumal, jak souvisí frekvence objetí s imunitou. Vědci podrobně sledovali sociální život čtyř stovek lidí během čtrnácti dnů a zaznamenávali také, jak často se dotyční objímají se svou rodinou a přáteli. Následně pak do nosu účastníků vstříkli virus způsobující běžné nachlazení. Výsledek: čím více objetí, tím nižší pravděpodobnost onemocnění.

A pozitivní roli sociálních dotyků dokládají i další podobné práce. Vyplynulo z nich třeba, že masáže zlepšují imunitu a snižují stres u pacientů s HIV a rakovinou, že studenti ve škole po podpůrném stisku profesora podávají v hodině lepší výkon, strávníci v restauracích poklepaní číšníkem po rameni dávají větší spropitné anebo že míra vzájemných sociálních dotyků mezi hráči týmů v americké basketbalové lize přímo koreluje s jejich úspěšností na hřišti.

„Mezilidský dotyk je klíčová složka sociálního lepidla,“ vysvětluje ve své knize neurovědec David J. Linden a dodává, že ne náhodou tráví naši nejbližší zvířecí příbuzní vzájemným drbáním až pětinu času. „Lidé i další primáti využívají sociálních dotyků k posílení spolupráce a loajality, ke vzájemnému konejšení, usmiřování, vytváření aliancí a posilování přátelských vazeb.“

A nedávné výzkumy dokonce prokázaly, že pro ty nejněžnější druhy dotyků má homo sapiens ve své biologické výbavě připravený specifický aparát. Zatímco běžné hmatové vjemy, jaké zažíváme třeba při zmíněném škrabání brambor, jsou z dlaní a prstů přenášeny do mozku vysokou rychlostí, abychom mohli včas správně reagovat a neřízli se, pod kůží najdeme i mnohem pomalejší nervová vlákna, jejichž roli vědci dlouho nerozuměli. Až při laboratorních pokusech v novém tisíciletí se ukázalo, že vlákna reagují na velmi specifický druh dotyku – pomalý (v rozmezí 3–10 centimetrů za vteřinu) a jemný pohyb po kůži. Jakmile je pohyb rychlejší nebo tlak silnější, přenosová dráha umlkne.

Informace o dění na pokožce tahle vlákna také vedou do mozku jinou trasou, než je obvyklé. Zatímco data o úchopu škrabky a kluzkosti brambor putují do tzv. somatosenzorického kortexu, kde se vyhodnocují a třídí k další akci, jejich pomalejší souputníci to berou oklikou přes limbický systém, kde se zpracovávají emoce. A podle zmíněných laboratorních měření jejich aktivace vylučuje hormony navozující pocity blízkosti a spokojenosti, jako je třeba oxytocin. Sečteno a podtrženo: vědci prokázali, že evoluce nás obdarovala specializovaným systémem, který nás přivádí do rauše, když nás naši bližní hladí a mazlí.

Hlad a realita

Vědecky potvrzený výčet prospěšnosti hmatových vjemů dnes sahá od regulace stresu, posílení sebedůvěry, zvýšení imunity až po zlepšení spánku nebo kognitivních funkcí. Dotyk je zkrátka pro lidský mozek tím nejpůsobivějším signálem, že není sám – což je pro organismus kolektivního druhu homo sapiens ta vůbec největší hrůza.

Vrátí se ještě potřásání rukou? Experti se neshodnou.

Tweetni to

Otázku, nakolik nás hmatovou deprivací poškozuje éra sociálního distancování a jaká bude budoucnost, v níž objetí a potřásání rukou ztratí svou nevinnost, už tak jednoduše zodpovědět nejde. Hmat je nesmírně komplexní fenomén provázaný s ostatními smysly, mozkovými funkcemi a kulturním kontextem, takže jeho efekt vždy závisí na sociální situaci a vzpírá se jednoduchým závěrům.

Dnes víme jistě, že hmatové podněty jsou zásadně důležité pro vývoj dětského mozku i pro normální fungování dospělého člověka. Vzácné případy pacientů s kompletní ztrátou hmatu vlivem degenerace nervových buněk dokládají, že na rozdíl od oslepnutí či ohluchnutí zasahuje porucha nejstaršího smyslu hlubší roviny bytí. Tito lidé se obvykle nedokážou sami pohybovat nebo navigovat své končetiny v prostoru, někdy mají pocit, jako by jim jejich tělo nepatřilo. Mnozí neurovědci i filozofové si proto myslí, že pocit vlastního „já“ neexistuje coby jakási samostatná psychická kvalita, ale je zásadně spoluutvářen počitky z těla. Hmat v takovém pojetí představuje spíše základní stavební kámen lidské bytosti než její informační kanál.

Důležitost dotyků ovšem ještě nevysvětluje, kolik jich vlastně potřebujeme ke spokojenému životu. Někteří hmatoví vědci, jako je například šéfka nejznámějšího výzkumného centra na Univerzitě v Miami Tiffany Field, soudí, že třeba anglosaská společnost se od vzájemného dotýkání odklání už několik dekád kvůli své úzkosti ze sexuálního zneužívání. Field psala o sílícím „dotykovém hladu“ už na přelomu století, kdy koronavirus ještě znali jenom netopýři, a její myšlenky dnes často zaznívají coby potvrzení, že pandemie všeobecnou dotykovou deprivaci ještě zhorší.

Což je však zatím nejisté, protože člověk se ukazuje být vůči podobným změnám docela pružný. Antropologové například soudí, že ještě ve středověku provozovali pozemšťané vzájemný fyzický kontakt mnohem intenzivněji než dnes, přičemž se zdá, že následný úbytek osahávání a strkání nepřinesl lidstvu žádnou významnější újmu.

Rovněž regionální rozdíly svědčí o vysoké taktilní přizpůsobivosti našeho druhu. Kanadský psycholog Sidney Jourard už v šedesátých letech minulého století měřil frekvenci vzájemných dotyků párů v kavárnách v několika zemích světa. Zjistil, že zatímco v Portoriku na sebe milenci sáhnou v průměru stoosmdesátkrát za hodinu a v Paříži šedesátkrát, na Floridě se spokojí se dvěma kontakty a v Londýně nechají ruce způsobně na stole po celou dobu konverzace. Čerstvější průzkum Londýnské univerzity z počátku loňského roku (zahrnoval 40 000 respondentů ze 112 zemí) pak ukázal, že zhruba třetina lidí (většinou ti s introvertní osobností) dotyky druhých moc nevyhledává.

Švédská hmatová badatelka z Univerzity v Linköpingu Asta Cekaite vydala loni v létě sborník výzkumů různých autorů nazvaný Touch in Social Interactions (Dotyk v sociálních interakcích). Představuje v něm jinou momentálně populární linii hmatového bádání, která nevychází z laboratorních experimentů, ale z reálného pozorování v terénu. Z analýzy stovek hodin videozáznamů se zrodily například srovnávací studie z Japonska a Švédska o tom, jakým způsobem se dětí dotýkají pedagogové ve školkách, anebo půvabný výzkum o dodržování (a porušování) zákazu dotýkat se sýrů v prodejnách pro gurmány.

Stran budoucnosti dotyků nemá profesorka Cekaite velké obavy. „Nemyslím si, že by většinové populaci přineslo sociální distancování nějakou zásadní újmu, protože naprostá většina důležitých dotykových kontaktů se odehrává v rodinách,“ vysvětluje do telefonu. Podle ní jsou v reálném riziku dotykové deprivace zejména izolovaní senioři, případně další lidé, kteří žijí dlouhodobě sami. Odepření si běžných objetí s přáteli nebo podání ruky kolegovi v práci zkrátka člověka do deprese obvykle neuvrhne.

37_dotyky02_jaros
Paradox dotyků v éře pandemie: objetí zlepšuje imunitu, ale zvyšuje riziko přenosu nákazy. • Autor: Milan Jaroš

Její výzkum pak naznačuje i další možnou souvislost do budoucna. Videozáznamy z mateřských školek ukazují, že učitelé se dětí dotýkají častěji, než jak poté v rozhovorech uvádějí. Zatímco navenek se snaží dostát deklarovaným normám, v nichž se dotýkání dětí z důvodu možného zneužití zproblematizovalo, v praxi vítězí prastará intuice sociálních primátů. A hmatová badatelka si na rozdíl od některých epidemiologů myslí, že tahle síla zvyku nakonec zvítězí i v mezilidském kontaktu, až úzkost z pandemie trochu ustoupí. „Ohledně objímání a podávání rukou ve veřejném prostoru jsem docela optimistická,“ vysvětluje Asta Cekaite. „Sociální tradice jsou silně zakořeněné a nesou mocné symbolické významy. Dříve či později se vrátí.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1547

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte