Již pár let jsem na svých cestách Praha–Lodž či Praha–Vratislav vídával tajemnou siluetu baziliky a půvabný kamenný most se sochou jakéhosi svatého. Vše je celkem hezky vidět z hlavního silničního tahu vedoucího z Náchoda Kladskou kotlinou, polským výběžkem zaklesnutým do českých hranic. Navštívit Bardo, městečko ani ne s třemi tisíci obyvateli, se mi poštěstilo až teď.
Jeho tajemnou atmosféru umocňuje vytrvalý déšť bubnující do štěrku podél silnice a hedvábně šedá obloha. S přítelkyní a polským známým Mateuszem, uměleckým akademikem, chvíli stoupáme do svahu a následně po schodech, abychom se objevili na malém upraveném nádvoří zdejší barokní baziliky Navštívení Panny Marie. Vítá nás dětská exkurze, upravená květena, polské a vatikánské vlajky, informační cedule v několika jazycích a samozřejmě pomník upomínající Jana Pavla II., který Bardo v době hlubokého komunismu navštívil. Jan Pavel II. mi v Polsku v tomto ohledu trochu připomíná Járu Cimrmana – stačí, aby se někde jen na skok objevil, a už je na místě pamětní deska. Ona glorifikace je bezprecedentní a může celý jeho pozitivně vnímaný odkaz devalvovat.
Mě však více zaujala věc, kterou naznačují právě informační desky. Bardo, původně obranný hrad z 10. století, nese – vzhledem ke své geografické poloze celkem logicky – výraznou českou stopu. Hned první zmínka se váže k roku 1096, a to v Kosmově Kronice české. Ještě předtím Bardo stačil vyplenit Břetislav I. během svého polského tažení za ostatky sv.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
