Jeden viceadmirál amerického námořnictva, zadržovaný v průběhu války ve Vietnamu více než sedm let v nepřátelských kobkách, si všiml překvapivého trendu mezi svými spoluvězni. Někteří z nich strašlivé podmínky přežili a jiní ne. Ti druzí patřili většinou mezi největší optimisty ve skupině. „Byli to ti, kteří říkali: ‚Do Vánoc jsme odsud venku,‘“ vyprávěl později zmíněný viceadmirál James Stockdale autorovi Jimu Collinsovi. „A přišly Vánoce a zase odešly… A přišly Velikonoce a zase odešly. A potom přišly Dušičky a potom byly zase Vánoce. A oni zemřeli na zlomená srdce.“
Ve svém okruhu přátel jsem zaznamenal podobnou, i když méně zoufalou tendenci v průběhu uplynulých osmnácti měsíců, kdy se covid-19 pomalu proměnil z dočasné komplikace v nový způsob života. Nejhůře to snášeli ti, kteří byli na počátku největšími optimisty a neustále věštili návrat k normalitě, aby vždy znovu zažívali zklamání z toho, jak se epidemie vlekla bez přestání dál a dál. Nejvíce v pohodě zůstávali naopak lidé s naprosto pesimistickým vztahem k vnějšímu světu, kteří ale nevěnovali mnoho pozornosti tomu, co se kolem nich děje, a soustředili se na vlastní přežití.
Existuje slovo, které popisuje schopnost učinit svět lepším, aniž by přitom bylo nutné popírat nevábnou realitu. Tím slovem není optimismus, ale naděje. Jak zjistil již zmiňovaný viceadmirál Stockdale – a jak jsem si za podstatně méně dramatických událostí během pandemie ověřil i já –, optimismus často není nejlepší…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
