Přesně před deseti lety, 25. ledna 2011, demonstranti poprvé zaplnili káhirské náměstí Tahrír. „Požadujeme pád režimu,“ opakovali slogan, který předtím s úspěchem křičeli jejich vrstevníci v Tunisku. Zcela nepředvídané mocné protesty nakonec skutečně dotlačily k odchodu 30 let vládnoucího egyptského diktátora Husního Mubáraka. Když se následně křik „požadujeme pád režimu“ začal ozývat i z náměstí v Libyi a Sýrii a drolit se začaly další zdánlivě věčné despocie, přelila se Blízkým východem vlna naděje srovnatelná s východní Evropou podzimu 1989. Tehdejší převládající pocity symbolizuje výraz, který se pro protestní vlnu na počátku roku 2011 vžil: arabské jaro.
Co následovalo, to v kostce ukazují osudy prominentních tváří revoluce. Egyptský aktivista Ahmad Máhir byl ještě v roce 2013 hostem pražské konference Forum 2000, při setkání si už ale stěžoval na čím dál dusnější atmosféru ve své zemi. O rok později už seděl za mřížemi, odseděl si nakonec tři roky na samotce v zařízení pro nejhorší kriminálníky, a hostem Fora 2000 byl vysoce postavený zástupce nového egyptského režimu, který nastoupil po armádním převratu. Ještě hůře dopadli aktivisté „jara“ v Sýrii. Výraznými tvářemi prvotních protestů v tamním městě Homs, přezdívaném „hlavní město revoluce“, byli místní fotbalový brankář Abdul Baset Sarút a herečka Fadwa Sulejman. Ta se brzy stala terčem bezpečnostních složek diktátora Bašára Asada, který se rozhodl revoluci všemi prostředky potlačit, podařilo se jí však uprchnout…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
