Nirvana Live
Pro své hodnoty je třeba si stvořit svůj systém. (Nirvana na festivalu v Readingu, 23. srpen 1991) • Autor: Profimedia

V srpnu 1991 nic nenasvědčovalo hvězdné kariéře. Na evropském turné, kde Nirvana předskakovala Sonic Youth, bývalo v publiku pár set lidí a málokdo byl na ně zvědavý. Kurt Cobain byl navíc tou dobou de facto bezdomovec. Kvůli neplacení nájmu byl v nepřítomnosti vystěhován ze svého bytu v Olympii, a když nekoncertoval, přespával na zadním sedadle auta. Během několika málo týdnů a měsíců se ale tohle všechno mělo změnit. Bylo to jen ticho před bouří, protože koncem září 1991 se na pultech objevilo album Nevermind.

Do konce roku nebylo na rozhlasových stanicích a na MTV ve Spojených státech i Evropě většího hitu než divokého konfrontačního Smells Like Teen Spirit. A když Nevermind začátkem ledna 1992 sesadilo z prvního místa albového žebříčku Billboard Michaela Jacksona, brali to kulturní komentátoři jako symbolickou tlustou čáru za opulentními, předvádivými, ale také politicky konzervativními osmdesátými lety. Nejednalo se jen o příchod nového zvuku a syrové hudby. Vynořila se celá nová estetika, nové postoje ke společnosti i ke světu – a nikdo jim nedal tak čirý a srozumitelný tvar jako Nirvana. Šlo o překotný kulturní obrat, jenž proměnil demografické složení posluchačstva a zachytil pocity celé jedné generace.

Reklama
Reklama

Photo of NIRVANA and Kurt COBAIN
Člověk, který neměl kde bydlet. (Kurt Cobain) • Autor: Redferns

Nirvana intuitivně spojila do jediného vlákna všechny progresivní a určující společenské, kulturní a politické proudy i nálady své doby. Moderní feminismus tu byl v sousedství odporu vůči autoritám, k tomu značná porce znechucení z materialismu, z velkých korporací nebo vyhlídek na kariéru. Vztek se mísil s ironií, apatií a zraněným idealismem mládí a snadno by se mohl proměnit v cynismus. To vše v podání Cobainova sugestivního pronikavého hlasu a za doprovodu tvrdé, ale melodické hudby, kterou jako by nic nemohlo zastavit. To vše jsou ingredience, které z Nirvany dodnes činí kapelu, jejíž poselství rezonuje.

55C_zdroj youtube
Vynořila se celá nová estetika. (Klip ke skladbě Smells Like Teen Spirit)

Z člověka, který neměl kde bydlet, se Kurt Cobain stal v průběhu několika mála měsíců největší hudební hvězdou planety a Nevermind se prodávalo po statisících kusů. Byla to neopakovatelná situace – a od té doby se také už žádnému jinému albu nepodařilo otočit směřování popkultury tak rychle a s takovou intenzitou. „Přišel odnikud a neměl nic,“ vzpomíná na Kurta Cobaina někdejší manažerka kapely Janet Billig v předloňské knize Serving the Servant (Sloužit sluhovi) od Dannyho Goldberga. A právě kvůli tomu „odnikud“ a za to „nic“ se s ním mohl identifikovat skoro každý.

Shromáždění, které se zvrtne

Bylo to poprvé, kdy ta skladba zazněla na veřejnosti. V malém seattleském klubu OK Hotel v dubnu 1991 Cobain ještě neměl ani pořádně hotový text, ale to nevadilo. „Začali hrát ten nový song a dav explodoval. Strhla se obrovská mela. Moje kamarádka Susie začala zrychleně dýchat z toho, jak tou písní byla zasažená. Nevěřila, co to zrovna slyšela. Bylo to okamžité. Bylo to šílené,“ popisuje Jennie Boddy v loňském rozhovoru pro server NPR den, kdy se s kolegyní Susie Tennant z vydavatelství Geffen šly podívat na koncert trendy kapely, s níž zrovna uzavřely smlouvu a vkládaly do ní značné naděje. Když dozněla Smells Like Teen Spirit, začaly tušit, že naděje nebudou plané, ale skutečný dosah překonal jejich nejodvážnější fantazie.

55D_zdroj youtube
(Klip ke skladbě Smells Like Teen Spirit)

Velká vydavatelství si na přelomu osmdesátých a devadesátých let začala uvědomovat, že jim dochází dech. Cítila, že na umělce jako Phil Collins přestává být mladé publikum zvědavé, načančaný metal v podání kapel jako Warrant, Poison nebo Guns N’ Roses ztrácel údernost a velký pop v podání Michaela Jacksona nebo Pauly Abdul se zdál být rovněž vyčpělý. Hledači talentů se začali poohlížet jinde a vůbec poprvé jim padl zrak na paralelní hudební vesmír, který se v Americe zformoval během Reaganovy administrativy.

Punkové a alternativní kapely v čele s Black Flag nebo Fugazi si v reakci na zkostnatělý hudební byznys, jímž opovrhovaly, stvořily vlastní struktury a distribuční kanály. Vydávaly v malých nezávislých hudebních vydavatelstvích, hrály po klubech, jejich singly zněly pouze v univerzitních rádiích a psalo se o nich v početných fanzinech. Obrovská část generace cítila, že se o ni nikdo nezajímá, a také to, že nechce přijmout kariéristické a dravě neoliberalistické nastavení tehdejší doby. Stvořila si tedy pro svoje hodnoty svůj systém, který stárnoucím manažerům generace šedesátých let v hudebních firmách dlouho unikal. Zaměstnanci na juniorských pozicích – jako právě Jennie Boddy nebo Susie Tennant – se v něm naopak cítili jako ryba ve vodě a uvědomovali si, že jsou svědky změny.

Když Nirvana v roce 1990 podepsala smlouvu s velkým vydavatelstvím Geffen, panovala tak nedůvěra na obou stranách. Cobain se bál, že jde o kontrakt s ďáblem, kterým zrazuje punkový étos, v Geffenu se zase domnívali, že tu mají další artovou kapelu, která sice sklidí nadšené recenze v tisku, ale náklady na nahrávání alba se jim nevrátí. První náklad Nevermind naplánovaný na 24. září 1991 byl čtyřicet šest tisíc kusů. I tak se jim to zdálo přemrštěné, ale ve skutečnosti šlo o hrubé podcenění.

„Půjde o školní shromáždění, které se zvrtne,“ prohlásil podle pamětníků Kurt Cobain na setkání ve firmě, kde velmi stydlivě, ale pevně vysvětloval svou představu o klipu pro Smells Like Teen Spirit. Měl jasnou vizi a také si uvědomoval, že bez výrazného klipu nezmůže nic, protože nejmocnějším hráčem, který v té době rozhodoval o úspěchu či neúspěchu hudebníků, byla MTV. Cobain už měl bodový scénář pro video, jaké tu do té chvíle nikdo neviděl. Střední škola pro něj byla metaforou první revolty proti autoritativním figurám, s níž se mohli identifikovat mladí a ve vzpomínkách i ti starší.

Album shrnulo pocity hypersenzitivního člověka, který nikam nezapadá.

Tweetni to

Zároveň do klipu propašoval početný komparz fanoušků Nirvany, kteří málem zdemolovali všechny rekvizity, a také cílené feministické poselství v podobě roztleskávaček s anarchistickým symbolem na prsou. Po dlouhou éru sloužily odhalené dívky v rockových klipech jen jako sexuální objekty – a feminismem hnutí Riot Grrrl formovaný Cobain tuto macho pózu nesnášel úplně stejně jako zavedenou představu maskulinity. Najednou tu byla první velká kapela, která říkala: Nemusíte být královny krásy, můžete být drsné, můžete být, jaké chcete. Což bylo sdělení, které si obrovské množství fanynek Nirvany po celém světě v tu chvíli vzalo za své.

55E_zdroj youtube
(Klip ke skladbě Smells Like Teen Spirit)

Vztek, frustraci i poťouchlost a radost z destrukce. To vše klip Smells Like Teen Spirit zachycuje včetně civilnosti a autenticity muzikantů, kteří byli naprostým protikladem tehdejších rockerů v kožených kalhotách. Zcela uhrančivý a všeříkající je pak Cobainův závěrečný pohled do kamery. Na place panovalo obrovské napětí mezi ním a debutujícím režisérem Samuelem Bayerem, přetahovali se o to, kdo bude mít poslední slovo. „Možná to byl všechen ten jed, který chtěl ze sebe dostat,“ vzpomíná Bayer v knize I Want My MTV (Chci svou MTV) z roku 2011. „A přestože jsem se od té doby účastnil natáčení dvou set klipů, tohle byl nejlepší výkon před kamerou, jaký jsem kdy viděl.“ Video katapultovalo Nirvanu do první ligy: první náklad Nevermind zmizel během chvíle. Půl milionu nosičů se prodalo za osmnáct dnů a následující videa ke skladbám Come As You Are, Lithium a In Bloom komerční dopad jen podpořila.

Hymna pro ty, kteří o hymnu nestojí

„Vždycky jsem si chtěl myslet, že jsem mimozemšťan. Jako malý jsem snil, že mě moje matka adoptovala, protože mě našla v raketě, jako bych byl z jiné planety. Věděl jsem, že tu takhle byly pohozeny tisíce dalších dětí. Byly všude a pár jsem jich potkal,“ popisoval Cobain dětské vzpomínky v dlouhých rozhovorech s novinářem Michaelem Azerradem, které slouží jako základ dokumentu About a Son (2006), a pokračoval: „S touhle myšlenkou jsem si vždycky rád pohrával. A nejenže jsem si říkal, že během života potkám další, ale také to, že nakonec společně přijdeme na to, co si tady máme počít.“ Není moc velká nadsázka říct, že právě Nevermind a Smells Like Teen Spirit všechny tyto mimozemšťany spojily tím, že vystihly pocity outsiderství, nepatřičnosti, zmatení a odcizení. Jak loni pro NPR poznamenala hudební publicistka Ann Powers, píseň se stala „hymnou pro generaci, která o žádnou hymnu nestála“.

55B

Album má v sobě obrovské množství ambivalence a nejistoty, s níž je snadné se ztotožnit. Chce být tvrdé i melodické, punkové i popové, artové i zábavné. Dělá si legraci ze stadionového rocku, a přitom ho napodobuje. Chce být nekomerční i úspěšné. Podle potřeby se chce se líbit všem i každého poslat do háje. Má pasáže manické i depresivní. Texty jsou spíše impresionistické, než aby bylo možné je brát doslova, a nejvíce sdělení nakonec tlumočí Cobainův otřískaný, bolestný, přitom skvěle intonující hlas. Dává se všanc, na rozdíl od Dylana nebo Lennona je výrazně autobiografický, ale přitom nechce říci moc.

To všechno jsou důvody, proč Nirvana rezonuje dodnes, proč má ze všech svých vrstevníků na Spotify zdaleka nejlepší čísla, i to, proč se na ni dokázali před pár lety napojit i soundcloudoví rappeři jako Lil Peep a jejich publikum. Jasnozřivé a stále platné čtení Nevermind nabídl už v roce 1991 v dobové recenzi pro The New York Times publicista Simon Reynolds, který si uvědomil, že Cobain sice v rozhovorech vystupuje jako zarytý odpůrce nacionalismu, šovinismu, buranství i konzumního stylu života, ale na Nevermind je vztek většinou ztvárněn apoliticky a nespecifikovaně. Pouze jako záznam obtížně zvladatelných pocitů.

„Poskytuje všeobjímající katarzi, která se dokonale trefuje do dezorientovaného odcizení dvacátníků,“ píše Reynolds a pokračuje: „Pokud je Nevermind doopravdy o něčem, pak o agonii zapříčiněné neuskutečnitelným idealismem, o hněvu, který nenachází žádné konstruktivní východisko.“ Právě díky tomu Nevermind nestárne a dá se poslouchat i v současné konstelaci, protože je ve výsledku lhostejné, jestli deziluzi z reaganovské éry a šovinismu nahradí bezmoc tváří v tvář klimatické změně a kapitalismu dohledu. Emoce je stejná.

Podobně jako třeba román Kdo chytá v žitě album shrnulo pocity křehkého hypersenzitivního člověka, který nikam nezapadá a svět je pro něj dost zraňujícím místem. Možná by se na něj chtěl napojit, ale nedaří se mu to. Nečekaně se ukázalo, že podobných mimozemšťanů tehdy byly a pořád jsou tisíce. Možná miliony. Takových, kteří se ihned a bezpečně najdou ve verších refrénu: „Při zhasnutých světlech je to méně nebezpečné. Jsme tady, tak nás bavte.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1480

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte