Teacher, one for me! žduchne do mě další pěstička. Škola míru Komunity Sant’Egidio ve stanu vedle uprchlického tábora připomíná spíš bojiště. Tucet malých chlapečků kolem stolu sedět nebaví a kreslit své nejoblíbenější zvíře už tuplem ne. A tak jsem se od obrázků koček, žab a slonů dostala ke Spidermanovi. Postava ve skoku mi moc nejde, a tak raději rozjíždím manufakturu na masky tohohle pavoučího hrdiny. Naráz je kolem mě chumel kluků, kteří svoji škrabošku nutně potřebují. Hned teď. A rychle! Obrys, oči, pavučina. Vystřihnout, ustřihnout gumičku, provázat, nasadit na rozzářený obličej. Skupina nedočkavců roste. Teacher, one for me! For me! For me! For me!
Parné lesboské slunce nezahálí, v předepsaných dlouhých kalhotách a komunitní vestě je horko. Dala bych si vodu. Ale to by znamenalo přijít o drahocenné minuty, ve kterých může vzniknout další spiderman. Zatnu zuby, což pod rouškou vidět není, a pokračuji s tahy pavučiny. Škoda že ti kluci nemluví moc anglicky. Nemůžu se jich ani zeptat, jestli taky jejich vesta skončila na obří skládce na severu ostrova, které svět eufemisticky říká Pohřebiště vest. A jestli tam jsou i záchranné oranžové vesty jejich kamarádů, kteří tu cestu nepřežili. A jestli vědí, že jsme tam zasadili olivovník jako symbol naděje.
Nezeptám se. Vystřihuji další tvář pavoučího muže. Musím ji stihnout vyrobit všem. Možná zítra přijdou. Možná se uvidíme na večeři, kterou pro ně připravujeme. Možná se potkáme v táboře, kde budeme rozdávat pozvánky do školy angličtiny. Potřebovali by to jako sůl. Ale možná už ne. Policie může kdykoli vstup do uprchlického tábora uzavřít.
Tábora, který je důkladně obehnaný ostnatým drátem. To místo je oproti naší škole děsivě tiché, navzdory tisícům jeho obyvatel. Nevím, jak dokáže pletivo, jež na nás rozverně hází lesklá prasátka, zadržet i zvuky. A lidskost. Modrá obloha, na které není ani mráček, na mě působí jako výsměch. Vždyť modrá doufá a věří. Zato zde se nebe zdá být neskutečně vzdálené. V táboře se nesmí fotit. Obrázky dětí, které si u prašných cest hrají ve splaškách z provizorních toalet, by mohly v médiích způsobit pozdvižení. Nebo už ani ne? Zatímco já jsem odcházela s lesklýma očima, stejně jako můj průvodce, sedmdesátiletý E., který sem pravidelně chodí každý den, s veřejností už by to možná nehnulo. S námi ano. Chceme být totiž součástí Evropy, za kterou se nebudeme muset stydět. Jakkoli pateticky to může znít.
Vzpomněla jsem si v tu chvíli na jeden předlesboský rozhovor s J., který mi řekl, že ta citlivost, která rozedírá, je důležitá. Protože v nás otvírá další prostor. A že by bylo na pováženou ji ztratit. Už mu asi víc rozumím. Moje klučičí parta má štěstí. Bezmoc a monotónnost dnů, měsíců a let je narušena námi, dobrovolníky v táboře. A spidermany. Zdánlivými banalitami, které zde mají cenu zlata. Z registračních čísel se totiž stávají živí lidé. Abbás. Erfan. Mamato.
Z přebírání myšlenek se vracím zpět. A zpocenými prsty rychle kreslím další hlavu. Protože mít masku, skákat a hrát si na superhrdinu je pro moje kluky teď ta nejdůležitější věc na světě. Zásadnější než oběd nebo každodenní hádka o nejlepší fruko. Spidermanem chce být každý.
Tudúú! Klakson dodávky ukončuje program. Hejno malých spidermanů se rozbíhá s křikem směrem k bráně a táboru. Pomalu dodělávám poslední masku a nasazuju si ji na obličej. Pomalu se loudám v blankytně modré vestě za nimi. Kdyby tu byl skutečný Spiderman, co by udělal?
Autorka je sinoložka a bohemistka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
