73_jeden den

Spím dlouho, však můžu. Dávám pomalou jógu, ale ne zase příliš dlouhou, snídaně je už pro mě prostřená. Kaše, oříšky, ovoce, kafe, tři druhy nemléka, čerstvý džus… Miluju couchsurfing a všechny tyhle hodný a starající se členy. Následuje sprcha, pěkně horká, přijde mi, že aspoň hodinová a stále ne dostatečně dlouhá. Z repráku mi řve Sunday Morning od Velvetů (ne, neděle oficiálně není, ale já si ji oficiálně vyhlásila) a I Am Woman od Helen Reddy, perfektní kombinace. Mažu si ruce třema krémama, hledám ten nejvoňavější, vybírám si z deseti druhů čajů – těch dobrých, YogiTea, co mají citát u každýho pytlíčku… Který na mě čeká tentokrát? „Let the things come to you“ docela sedí k mým posledním pár týdnům!

Odvažuju se k otevření a zorganizování si batohu, svýho domečku, který si už pár dní nosím na zádech. Dávám si načas, třídění mapek, náplastí, starých mrkví, špinavýho a propocenýho oblečení dá zabrat. Pořádek a ňáký to uspořádání je dost nezbytný. Jinak bych těch svých pár švestek do tohohle malýho prostoru nikdy nenacpala.

Reklama
Reklama

Někomu by den už skoro končil, mně teprve skoro začíná, a tak se opatrně odvažuju vyrazit a prozkoumat tohle nové a pro mě zatím ne- probádané město. Pomalu si vykračuju, v birkenstockách (ty hispterský papuče, kterým moje mamka nerozumí) s ponožkama (puchýře přes noc bohužel nezmizely), ploužím se uličkama po starým centru města, pozoruju lidi, kteří se tu baví a smějou u polední sklenky vína (musí si myslet, co jsem to za mimozemšťana, který tohle celý město a ten život v něm hltá očima. Ale možná mají pravdu, právě si trochu jako mimozemšťan v novým světě připadám!). Otravuju snad každého faráře v místních kostelech, razítka do Camina kredenciálu jsou přece důležitý! (A taky mě baví sledovat jejich udivený výrazy, když zjistí, že se někdo odvažuje jít v dnešních covidových dobách Camino. A ještě sám!) No a pak objevuju veganský cukrářství, kde mají pro změnu nemlék pět druhů a veganských dortíčků a muffinků ještě víc.

Tak, teď tu budu jen sedět a pít kafe a jíst a psát tyhle vděčný ódy na civilizaci a dopisovat těch několik sts (student to student) pohledů, co jsem během své cesty nashromáždila, abych o sobě a o svém příběhu dala vědět těm několika vyvoleným, u kterých mám to právo je zahlcovat těmihle nikdy nekončícími, momentálně trochu ilegálními dobrodružstvími a mými hlubokými úvahami o cestování a životě obecně. Jako třeba tahle úvaha o pohodlí naší civilizace, který beru jako samozřejmost a nejvíc si ho uvědomuju a vážím, až když ho na pár dní nemám. A to vím, že jsem byla na své cestě jen krátko – co je týden, skoro nic. A těch mých nachozených 120 kilometrů, taky skoro nic, v porovnání s celou poutnickou stezkou. Ale každý máme jiná měřítka. Pro mě to byl dlouhý a dost intenzivní zážitek i tak, takže já si dovoluju užívat si a znovuobjevovat tenhle civilizační přepych, tyhle možnosti, volný den, čas na všechno, čas na nic, jen tak rozjímat a být.

Dávám si tak den, při troše soucitu možná dva. Pak mě tohle pohodlí začne štvát, z volného času a z milionu možností, co s ním, začnu šílet a zase začnu vymýšlet, kam se vydat hledat ten asketický klid tentokrát. Do přírody, do lesa, do hor, nebo k oceánu?

Ale dnes ještě ne, dnes je můj den zaslouženého odpočinku. Miluju civilizaci, utíkat z ní a vracet se.

Autorka je studentkou sportovních věd ve Francii.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte