Spím dlouho, však můžu. Dávám pomalou jógu, ale ne zase příliš dlouhou, snídaně je už pro mě prostřená. Kaše, oříšky, ovoce, kafe, tři druhy nemléka, čerstvý džus… Miluju couchsurfing a všechny tyhle hodný a starající se členy. Následuje sprcha, pěkně horká, přijde mi, že aspoň hodinová a stále ne dostatečně dlouhá. Z repráku mi řve Sunday Morning od Velvetů (ne, neděle oficiálně není, ale já si ji oficiálně vyhlásila) a I Am Woman od Helen Reddy, perfektní kombinace. Mažu si ruce třema krémama, hledám ten nejvoňavější, vybírám si z deseti druhů čajů – těch dobrých, YogiTea, co mají citát u každýho pytlíčku… Který na mě čeká tentokrát? „Let the things come to you“ docela sedí k mým posledním pár týdnům!
Odvažuju se k otevření a zorganizování si batohu, svýho domečku, který si už pár dní nosím na zádech. Dávám si načas, třídění mapek, náplastí, starých mrkví, špinavýho a propocenýho oblečení dá zabrat. Pořádek a ňáký to uspořádání je dost nezbytný. Jinak bych těch svých pár švestek do tohohle malýho prostoru nikdy nenacpala.
Někomu by den už skoro končil, mně teprve skoro začíná, a tak se opatrně odvažuju vyrazit a prozkoumat tohle nové a pro mě zatím ne- probádané město. Pomalu si vykračuju, v birkenstockách (ty hispterský papuče, kterým moje mamka nerozumí) s ponožkama (puchýře přes noc bohužel nezmizely), ploužím se uličkama po starým centru města, pozoruju lidi, kteří se tu baví a smějou u polední sklenky vína (musí si myslet, co jsem to za mimozemšťana, který tohle celý město a ten život v něm hltá očima. Ale možná mají pravdu, právě si trochu jako mimozemšťan v novým světě připadám!). Otravuju snad každého faráře v místních kostelech, razítka do Camina kredenciálu jsou přece důležitý! (A taky mě baví sledovat jejich udivený výrazy, když zjistí, že se někdo odvažuje jít v dnešních covidových dobách Camino. A ještě sám!) No a pak objevuju veganský cukrářství, kde mají pro změnu nemlék pět druhů a veganských dortíčků a muffinků ještě víc.
Tak, teď tu budu jen sedět a pít kafe a jíst a psát tyhle vděčný ódy na civilizaci a dopisovat těch několik sts (student to student) pohledů, co jsem během své cesty nashromáždila, abych o sobě a o svém příběhu dala vědět těm několika vyvoleným, u kterých mám to právo je zahlcovat těmihle nikdy nekončícími, momentálně trochu ilegálními dobrodružstvími a mými hlubokými úvahami o cestování a životě obecně. Jako třeba tahle úvaha o pohodlí naší civilizace, který beru jako samozřejmost a nejvíc si ho uvědomuju a vážím, až když ho na pár dní nemám. A to vím, že jsem byla na své cestě jen krátko – co je týden, skoro nic. A těch mých nachozených 120 kilometrů, taky skoro nic, v porovnání s celou poutnickou stezkou. Ale každý máme jiná měřítka. Pro mě to byl dlouhý a dost intenzivní zážitek i tak, takže já si dovoluju užívat si a znovuobjevovat tenhle civilizační přepych, tyhle možnosti, volný den, čas na všechno, čas na nic, jen tak rozjímat a být.
Dávám si tak den, při troše soucitu možná dva. Pak mě tohle pohodlí začne štvát, z volného času a z milionu možností, co s ním, začnu šílet a zase začnu vymýšlet, kam se vydat hledat ten asketický klid tentokrát. Do přírody, do lesa, do hor, nebo k oceánu?
Ale dnes ještě ne, dnes je můj den zaslouženého odpočinku. Miluju civilizaci, utíkat z ní a vracet se.
Autorka je studentkou sportovních věd ve Francii.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
