„Trump, to je kdo?“ ptali se mě naši gruzínští domácí před lety, když jsem vyjádřila obavy, že teď s Trumpem to možná v té Americe nebudou mít jako imigranti úplně růžové. Sdíleli jsme dům, domácí žili v přízemí, my v prvním patře. Pak vyhráli ve vízové loterii přistěhovalecké vízum, tzv. zelenou kartu, se kterou automaticky získali i trvalý pobyt v USA, a chystali se na přesun za oceán. Bez znalosti angličtiny, bez povědomí o Trumpovi. S představou, že v Americe budou mít svobodu vyznání (jako protestanti zažili v Gruzii, z 90 procent pravoslavné, dokonce i útoky dlažebními kostkami na svou modlitebnu), s vidinou, že jejich dětem se dostane lepšího vzdělání a tak vůbec lepší budoucnosti.
Během následujících měsíců si přečetli, kdo je prezident USA, prodali auto, pozemky nedaleko Tbilisi a přesídlili do New Yorku. Pětičlenná rodina se z ospalého městečka přesunula do bytu 2+1 v Brooklynu. Děti byly zklamané, že nežijí v mrakodrapu, jaké znali z filmů, rodiče však spokojení, že jejich ulici tvoří nízké několikapodlažní domky z cihel a v sousedství mají park. „My snad ani nejsme v Americe,“ říkala mi tehdy přes Skype nejstarší dcera rodiny, dvacetiletá Eka, „jsou tu obyčejné domy jako u nás a nikdo tady nemluví anglicky!“ Sama už teď mluví plynně, absolvovala bezplatný kurz, nastoupila na vysokou a za rok snad získá bakaláře v oboru finance a účetnictví. „Samozřejmě že rodiče pořád nemluví anglicky,“ směje se, když komentuje po čtyřech letech života v USA jazykovou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
