Tenisové teď a tady

Jaro už konečně převzalo vládu, což se pozná i podle toho, že na kurtech se po zimní pauze objevili sváteční tenisté a tenistky. Závisláci jako já samozřejmě hrají po celý rok s tím, že zimní sezona se normálně odehrává ve vyhřívaných halách. To letos kvůli pandemii moc nešlo, ale vzhledem k tomu, že venkovní sportování ve dvou nebylo zakázáno, improvizovali jsme v zimě, jak se dalo. Vnutili jsme se na žáky opuštěná školní hřiště a zmrzlou antuku jsme vyměnili za umělou trávu. A když napadl sníh, tak jsme před zápasem vzali hrabla a odklízeli, přičemž slabší povahy mezi námi pak provozovaly tento původně letní sport v teplých podvlékačkách, čepici a rukavicích. Proč jsem si ale radši na podzim nedal pauzu a spolu se svátečními hráči se neuložil k zimnímu tenisovému spánku? Prostě proto, že to nejde. Zenoví mistři učí, že jediné, co opravdu existuje, je současný okamžik. A že cesta ke štěstí je v plném soustředění se na to být teď a tady. Já, který při meditaci dokážu maximálně tak usnout, musím volit jiné cesty než východní guruové. Na tenise je úžasné, že dokonalé soustředění je nutnou podmínkou k dobré hře. V momentě, kdy podávám, neexistuje nic kromě soupeře a dvorce ohraničeného bílými čarami, není ani minulost, ani budoucnost.

Od dob nechvalně proslulé Klausovy rakety (která by prý tehdy v Praze dokázala vyhrát volby) má pro mnohé nezasvěcence tenisové prostředí pachuť odéesáckých kmotrů. Opravdoví tenisoví nadšenci jsou ale z jiného těsta, což může potvrdit i…