DĚLNÍCI KULTURY
Jako teenagerka posedlá filmem a popkulturou jsem se intenzivně těšila na tři věci. Na další díl seriálu Star Trek, na sobotní návštěvu kina, kam mě se vstřícností nejhodnějšího otce vozil táta, a na Oscary. Z devadesátých let mám s Oscary spojený pocit výjimečnosti, očekávání. Byly událostí, kterou nešlo minout. Oceňované filmy měly váhu. Kinematografie byla jakoby větší. Což může být na jednu stranu iluze vnímavého mládí, ale při pohledu zpět je to i tvrzení objektivně platné: Mlčení jehňátek,Tanec s vlky,Americká krása,Zachraňte vojína Ryana… Oscary patřily do středu kultury.
Postupně o svoji auru trochu přicházely. A nebylo to jen tím, že je člověk se vzděláním filmové historičky vnímal jako součást Hollywoodu coby ekonomické a politické instituce s pravidly, strategiemi a promyšlenými mechanismy vlastní sebepropagace. Fascinace se přenesla jinam. Z filmů na fungování průmyslu. Střih na letošní 93. předávání předminulou neděli. Měřeno filmy, nevýrazný ročník. Měřeno stavem instituce, ročník pozoruhodný.
Organizátoři kulturního molochu se snaží řadu let reagovat na rapidně se proměňující společenskou a mediální poptávku po tom, co by měly ceny být, jak by měl vypadat filmový průmysl, jaké by měl reprezentovat hodnoty. Letos setřásly hashtag příliš bílé Oscary, který je kritizoval jako akci bílých mužů 60+, již tvořili gró hlasujících. Nikdo už nemohl vyčítat neviditelnost zastoupení…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
