Kořeny vzteku

Respekt 50/2020

Jsem nadšená vaším novým seriálem o světových intelektuálech, obzvlášť pak dílem, v němž jsou představeny názory Pankádže Mišry. Pohled člověka pocházejícího z bývalé kolonie, jejíž původní nesmírné bohatství bílí sáhibové vydrancovali a jejíž obyvatele nikdy nepovažovali za rovnocenné, je velmi relevantní, a není proto divu, že Indové jsou jedněmi z těch, kteří západní představy o světě nesdílejí.

Reklama
Reklama

Mišra vypíchnul několik témat, která považuji za velmi nosná. Například že Západ ustrnul na představě uspořádání světa z konce 20. století, tedy anglosaského modelu jako nejvyspělejšího a nejsprávnějšího, který by měl být ideálem i pro zbytek světa. Naproti tomu Asie v čele s Čínou je na vzestupu, proměnily se i jiné části světa. Naše vnímání světa však zůstává stereotypně evropocentrické (či západocentrické).

Mně osobně jakožto člověku, který strávil posledních 20 let částečně v Číně, v tuzemských liberálních médiích dlouhodobě chybí vyvážená debata právě o Číně. V českém prostoru je vyhrocená dvěma směry. Na jednu stranu zaslepený obdiv lidí, kterým jde především o byznys a věří všemu, co jim čínská strana nabulíkuje, a na druhou stranu skupina sinofobů, která vše čínské, tedy komunistické, odsuzuje.

Klára Štiplová

Křížovka

Jízlivé poznámky ke křížovce v Respektu se pro mě již staly tradicí. Manžel mě pokaždé vyzývá, ať vám napíšu. Prý by se mi mělo ulevit a mé vzdychání by mělo ustoupit. A tak píšu.

Křížovky mám ráda už od dětství, kdy jsem pravidelně luštila se svou babičkou u koláče a kafíčka. Mám na ně tedy nostalgické vzpomínky a byla jsem nadšená, když jsem křížovku uviděla ve svém oblíbeném Respektu. Okamžitě jsem se chopila propisky a začala luštit. To, že je netradiční, mi zprvu nevadilo. Hledání čísel, vodorovně, svisle… je to fuška i pro trpělivého člověka. No co, nevadí, pokusím se vyluštit alespoň místa kolem tajenky. Cože? Tady není tajenka? Demotivace v tu chvíli stoupla na maximum. Dokonce přerostla v rozčilení. Jakékoli choutky na luštění mě nenávratně přešly. Možná že člověk potřebuje nějaký cíl, jinak jeho život bude jako křížovka bez tajenky?

Kateřina Majerčáková

Jen co půjdem někam jinam

Respekt 51/2020

Po přečtení článku jsem se po letech konečně rozhoupala stát se členem klubu přátel Člověka v tísni, a nebýt jen ad hoc přispěvovatelkou. Článek dám k dispozici svým studentům na Gymnáziu Jana Keplera v Praze, a to v rámci humanitních studií i ekonomického bloku, který tam vedu. Snažím se studentům ukázat, že ne všichni jsou na tom zdaleka tak dobře jako oni, s podporou rodičů, plnou knihovnou a možnostmi cestovat.

Stejně tak jako motivaci budu používat rozhovor s Janem Bednářem o startupu a jeho úspěchu – se studenty děláme v rámci ekonomického bloku pokus o přípravu vlastního startupu,

Vzpomněla jsem si při této příležitosti na podcast, kdy Erik Tabery hovořil o snaze dát každému číslu nějaký oblouk. Přemýšlím, co říká o dnešním světě to, že někde žije šest dětí se dvěma židlemi, dluh 12 tisíc korun představuje ztrátu budoucnosti a jinde někdo prodá svůj podíl ve firmě za mnoho miliard. A co znamená, že oba příběhy jsou od sebe vzdáleny jen pár stránek. Beznaděj, nebo šanci?

Tereza Krupová 


Vážená redakce,

kvůli pandemii a jiným důležitým věcem se na stránkách vašeho časopisu v posledních měsících „pozapomnělo“ na to, jak se česká vláda staví k uprchlické problematice. Bohužel její krédo je: Ani jednoho uprchlíka. Zní to jednoduše a „je vyřešeno“. Ale válečné konflikty i diktatury stále vyhánějí tisíce lidí z jejich domovů. A my jsme v EU, kde máme odpovědnost za naplňování demokratických hodnot, jako jsou solidarita a humanita.

Kvóty naše vláda odmítá. Nový přístup k uprchlíkům má být takový, že země EU buď přijmou určitý počet uprchlíků, nebo budou určitý počet uprchlíků deportovat do země původu. Náš stát se kloní jednoznačně a jen k tomu druhému.

Přijímat uprchlíky do azylové procedury umíme. Tisíce jsme jich přijali: před 25 lety skoro čtyři tisíce z Bosny, kolem roku 1999 přes tisíc z Kosova a více než čtyři tisíce z Afghánistánu. V letech 2003–2004 tu bylo 16 tisíc uprchlíků z Čečenska. Skoro všichni byli muslimové a nebyl s nimi žádný problém. Máme zkušené nevládní organizace i zkušené ministerstvo vnitra.

Uprchlíky, kteří projíždějí naším územím do dalších zemí, posílá vnitro do českých detenčních zařízení (která si oni musí zaplatit), tam jim po nějakém čase dá 150 korun, aby dojeli do Prahy. V Praze se jich naštěstí ujmou dobří lidé, hlavně z Iniciativy Hlavák, nakrmí je, nechají je v dobrovolnických rodinách přespat a pomohou jim finančně, aby mohli dojet do země, kam původně směřovali.

Deportovat ale například lidi, kteří dali všechny své peníze a kteří riskovali svůj život či zdraví, aby se dostali přes moře do Evropy, je věc jiná. Součástí deportací je přece fyzické i psychické násilí. Těmto uprchlíkům jde o všechno, o bezpečí, o budoucnost jejich dětí. Chceme snad dobrovolně patřit k těm, kteří budou tyto lidi, ženy, děti násilím dovlékat k letadlům a deportovat?

Obávám se, že toto bude mít neblahý vliv na naši společnost. Média budou zobrazovat uprchlíky hlavně jako problém a násilí na nich jako běžnou záležitost. Násilí se tak v rámci migrační politiky stane naším jediným „příspěvkem EU“ i součástí nás samých, nejen policie, která ho bude provádět v praxi.

Jsem přesvědčena, že přijímání rozumného množství uprchlíků může mít dobrý vliv na naši společnost, na naše hodnoty. Na rozdíl od politiky zaměřené jen na deportace, na násilí.

Věra Roubalová Kostlánová 

Oprava

V Respektu 50/2020 v článku Požár v mozku jsme omylem uvedli, že amylum znamená latinsky rýže. Ve skutečnosti to znamená škrob.

Za chybu se omlouváme.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte