Svět po volbách: Ještě nejsme ani na začátku

To ale byly volby. Takhle dramatické, nejisté, důležité hlasování Spojené státy dlouho nezažily. Historická volební účast a zároveň těsné výsledky to jen dokazují. Emoce, které se s volbou mezi Donaldem Trumpem a Joem Bidenem pojily a pojí, ukazují na hlubší problém, než je jen spor o dva kandidáty. A dokonce to není pouze americký spor.

„Nemůžu přivést zemi do takové situace,“ měl v roce 1960 Richard Nixon pronést, když těsně prohrál volby. Kdyby ve státě Illionis nehlasovalo čtyři a půl tisíce lidí pro Johna F. Kennedyho, získali by oba kandidáti stejný počet volitelů. O prezidentovi by tak rozhodovala Sněmovna reprezentantů. Nixon ale odmítl vyvolat zmatek a nechat přepočítat hlasy.

Anthony Summers v knize Richard Nixon. Arogance moci píše, že Nixon přepočet chtěl, ale úřadující prezident Eisenhower to měl zatrhnout se slovy: „Ne, to by v zemi vyvolalo vnitřní rozbroje.“ Nixon, i když nerad, poslechl. Ať už je to jakkoli, každopádně se Kennedy stal prezidentem. A za svým zhrouceným rivalem posléze zaletěl, aby urovnal vztahy a ukázal velkorysost.

Onen rituál, kdy neúspěšný kandidát nejen gratuluje vítězi, ale nabízí mu i svou pomoc, fungoval dlouho. Zájem Ameriky nás všechny převyšuje, říkali v různých variantách všichni ti, kdo neskončili v Bílém domě. Zdálo se to logické, protože zemi vnitřně tak pestrou drží v relativním klidu a pohromadě zejména společně vyprávěný příběh.

Donald Trump řečmi o ukradených volbách dokazuje, že chce vyprávět zcela jiný příběh. Jeho skandály a chyby ale nesmí přehlušit fakt, že za ním stála polovina Ameriky. Vždy je dobré na chvíli zapomenout na kandidáty a vidět jejich voliče: co jsou témata, která je trápí, jaké problémy řeší? V Česku, Británii, na Slovensku i ve Spojených státech… všude se oprávněně zmiňuje: nezapomínejte na ty, kteří mají pocit, že jsou zapomenutí.

To se však velmi snadno řekne a hůř provádí. V době, kdy svět trápí globální problémy – ekonomické, virové, klimatické –, je vlastně každý tak trochu zapomenutý. Pokud bude politik řešit klima, má více naslouchat těm, kteří se bojí, že planeta shoří, nebo těm, kterým opatření, aby planeta neshořela, berou práci? V řadě témat se starý dobrý kompromis hledá těžko, protože vlastně vylučuje řešení daného problému.

Do klimatické či koronavirové debaty zásadně promlouvají vědci a jejich jazyk je z logiky jejich profese velmi kategorický: Musí se, nesmí se, zakažme, přikažme… Sdělení pak často přebírají média a politici, takže to působí jako koordinovaný postup. Ti, kteří to vidí jinak, se cítí pod tlakem. Jak to, že se to musí?! Copak nezáleží na tom, co si myslíme my?

Řeč už samozřejmě není jen o Americe. Dostali jsme se do nelehké situace, kdy jsou před námi výzvy, které převyšují naše dosavadní zkušenosti, ale i schopnost je pojmenovat a debatovat o nich. Výměna jednoho či druhého politika na tom nic nezmění. Polarizovaná společnost, jež se drží v neustálém transu prostřednictvím sociálních sítí, bude těžko hledat cestu k řešení problémů. To neznamená, že to nejde, jen že to bude těžké.

Příští Nobelovu cenu míru by měl dostat ten či ta, kteří najdou způsob, jak společně debatovat a nevnímat se vzájemně jako ničitelé civilizace. A to bude teprve začátek.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor