Potřebujeme jen trochu pomoct

Jak vypadá dnešní nouzový stav zevnitř nemocnice?

Je to náročné, samozřejmě. Počty nakažených jdou nahoru, tím pádem přibývá i nemocných. U nás ve Zlíně se omezuje neakutní péče, tři oddělení se předělala na covid lůžka. A chystají se další. Ale to je stejné všude. Je to potřeba. Někdo tomu možná nevěří, ale ti lidé s covidem jsou opravdu vážně nemocní a skutečně do nemocnice musí.

Lidé v čele státu teď působí už opravdu hodně vyplašeně. Jaký dojem máte z dnešní situace vy? Jak na vás působí to, co vidíte v první linii?

Každá nemocnice má pandemický plán. Všichni jsme ho četli, všichni ho známe. V případě jeho aktivace se chod špitálu mění, běžná oddělení se předělávají na infekční, přesouvá se personál. Pro nás to vždy bylo něco jako katastrofický film, pohádka, která se nikdy nestane. Ale najednou je to tady. Věřte nám, že se všichni strašně snažíme. Od vedení nemocnice přes primáře a sestry, sanitáře, laboranty až po administrativu. Všichni víme, že se o pacienty musíme a chceme postarat. Tak jak se na jaře semkla celá republika, všichni šili roušky a pomáhali, tak teď mi přijde, že se semkli zaměstnanci nemocnic.

Jasně, každý se bojí. Nikdo neví, jestli se nenakazí, jestli to nepřinese domů. Ale jednou jsme sestry. 

Bojíte se?

Jasně, každý se bojí. Nikdo neví, jestli se nenakazí, jestli to nepřinese domů. Ale jednou jsme sestry. Vybraly jsme si tohle povolání, protože chceme lidem pomáhat. Tak to děláme. Neexistuje možnost do práce nejít.

Přijdete s covidovými pacienty do styku?

Já zatím pracuju tam, kde normálně – na ambulanci na plicním. I tam máme covid pozitivní. O některých to víme, o jiných se to dozvíme až zpětně. Proto ke všem pacientům teď přistupujeme tak, jako by byli pozitivní.

Mnozí lidé – a možná některé takové znáte – jako by pořád byli přesvědčení, že se nic zvláštního neděje. Co na to takovým lidem říkáte?

Že mně to hrozně vadí, všechny ty zprávy o tom, jak je covid výmysl a jak falšujeme diagnózy a čísla. Věřte, že ti pacienti jsou skuteční, je jich čím dál víc a jsou na tom opravdu špatně.

Jak špatně?

Mají neustupující horečky, dušnost, bolesti a to, co vykašlávají, nechcete vědět. Ze statistik přece víte, kolik jich je v kritickém stavu a kolik jich umírá. Ty počty pořád rostou. Nechápu, že to celé lidem nedochází. Často i těm, které považuju za hodně inteligentní, s velkým přehledem. Asi je to něco jako vnitřní obrana. Lidé si nechtějí připustit, že něco takového přišlo i sem k nám, kde bylo tak bezpečno. A tak odmítají uvěřit, že by covid byl problém.

Co se s lidmi s koronavirem v nemocnici vlastně děje? Proč tam musí být?

Covid je velmi zákeřná choroba. Když máte chřipku, je vám první dny zle a pak se váš stav začne lepšit. U covidu ne. Onemocníte, ale do nemocnice potřebujete třeba až po 10 nebo 14 dnech. A pokud se vám ještě přitíží a musíte na ARO, tak i to může trvat. V nemocnici pacienti končí většinou kvůli dušnosti, kdy vaše plíce nestíhají okysličovat tělo. Musí se aplikovat kyslík. Přidávají se horečky, klidně 39 i 40 stupňů, které nejdou ničím snížit a trvají i týden nebo dva. Pak jste tak slabí, že se neudržíte na nohou. Někdo zvrací, někdo má průjmy, někdo šílené bolesti hlavy, dusivý kašel. Nemůžete zůstat doma. Neudýcháte to.

Co obnáší starat se o covidového pacienta?

Mít na sobě skafandr, ten z televize, štít, respirátor, dvoje rukavice. Strašně se potíte, v rukou nemáte cit, štít se vám zamlžuje. A když si to všechno jednou oblečete, tak v tom musíte tři čtyři hodiny vydržet. Nemůžete na záchod ani se napít. Prostě v tom musíte být a až pak se vysvléct a všechno to vyhodit. Ve službě se sestry střídají – špinavá ve skafandru se věnuje pacientům, čistá chystá věci kolem nebo dělá papíry a pak se prohodí. Infekční prvek je hodně nový. Personálu je potřeba víc, práce je těžší fyzicky i psychicky.

Jací ti pacienti jsou? Pokorní, vyděšení, poslušní?

Co já vím, tak vyplašení určitě. Pokorní a vděční také.

Doktoři z první linie zdůrazňují, že je omyl představovat si vážné covidové případy jen jako starce těsně před smrtí. Prý je lepší představit si třeba postarší nohejbalisty, kteří mají svoje roky, bříško, ale aktivní život a plno let před sebou…

Souhlas. Žádné „zemřel s covidem“ neexistuje. Ano, většinou umírají lidé starší, ale umírají i lidé, kteří by mohli ještě dlouho žít kvalitní život. Ale nebudou. Je hrozné, když se najednou takový pacient prudce zhorší a nejde mu okamžitě pomoct. Horečky nejde srazit, kyslík nezabírá. Je to často taková bezmoc, která vážně bolí.

Každý se bude hodit

V čem je nynější situace jiná než na jaře? Kromě toho, že s koronavirem už je v nemocnicích skoro sedmkrát víc lidí…

Kromě počtu hlavně v tom, že na jaře jsme vůbec netušili, do čeho jdeme. Viděli jsme, co se dělo v Itálii, ale protože se vyděsila i veřejnost, tak všichni opravdu dodržovali to, co je třeba dodržovat i teď. Nosili roušky, zůstávali doma, opravdu se nesdružovali, fakt se báli. Opatření díky tomu zabrala a v podstatě jsme situaci zvládli. Spousta lidí pak asi nabyla mylného dojmu, že když se nic až tak zlého nestalo, tak žádný problém, žádná závažná nemoc vlastně ani neexistuje.

Vaše zlínská nemocnice vyhlásila jako první veřejně nábor dobrovolníků, i těch nekvalifikovaných – pro jistotu, do zálohy. Myslíte, že budou třeba?

Bohužel asi ano. Pacientů přibývá, nákaza se pochopitelně šíří i mezi námi. Takže nás bude míň, do toho jsou zavřené školy a někdo bude muset zůstat doma s dětmi. Infekce také znamená, že tam, kde dřív stačily tři sestry na směnu, je jich potřeba pět. Když to všechno sečteme, tak je jasné, že budeme potřebovat lidí víc. Musíme být připravení, musíme být krok před virem. Ne reagovat zpětně. Proto chce mít nemocnice nachystaný seznam lidí, o kterých ví, že jim stačí zavolat a jsou schopni pomoct. Jsem vděčná za to, že se lidé hlásí. A hlásí se i sestry. Ale práce bude nejen pro ně. Za měsíc se může hodit každý.

Leckdo z laiků se až teď s překvapením dozvěděl, že pro zdravotníky neplatí povinná karanténa doma, ale že mohou v karanténě do práce. Děje se to? I když je někdo covid pozitivní, například z kapacitních důvodů?

V karanténě se do práce může a chodí, to ano. Zdravotníci mají výjimku. Když nemají příznaky, tak mají nařízenou takzvanou pracovní karanténu. To znamená práci v respirátoru a z práce jít rovnou domů. Ale pozitivní zůstávají doma. To by jinak bylo pro pacienty a ostatní personál obrovské riziko.

Co když mají sestry doma menší děti? Je to tak, že si teď netroufnou zůstat doma? Že je to vnímáno špatně a že jsou pod tlakem to nedělat?

Ano, tak to je. Ale ten tlak je spíš kolegiální. Když víte, že zůstat doma znamená hodit práci na někoho dalšího, tak to prostě neuděláte. Většina sester takových je. To však neznamená, že přijdou všechny. Když má sestra plný úvazek a dvě menší děti, tak každý pochopí, že zůstane doma.

Vymýšlí nemocnice nějakou cestu, jak jim v tomto vyjít vstříc? Aspoň teď?

Ano. Některé školy zůstaly otevřené jako hlídací. To je ve všech krajích. U nás je škola otevřená od šesti ráno do šesti večer. Jenže sestry ve službě také pracují od šesti do šesti. To ale znamená, že nejpozději 5.45 jsou v práci, aby si převzaly službu. A končí také o 15 minut později, protože službu předávají. Naše nemocnice vychází maminkám vstříc tím, že už od pěti ráno můžou dát děti paní na hlídání. Ráno jim je odvede do školy a večer dítě vyzvedne a pohlídá.

Kolik takových dvanáctek od šesti do šesti se obvykle slouží?

Plný úvazek vychází kolem 15 směn. Pochopitelně včetně víkendů, svátků. A nejsou to jen dvanáctky. Musíte službu přebrat a pak ji zas předat, tak je z toho minimálně 12,5. Problém je, že zaplaceno je pouze 11,5. Čas předávání služeb nemáme zaplacený, i když za rok je to asi 90 hodin navíc.

Bude teď takových dvanáctek víc? Když už nemocnice pomalu bere i dobrovolníky…

Logicky se to nabízí. Ale nedostatek personálu není nic nového. To bylo i před covidem. Také tehdy se zavírala či omezovala péče na odděleních, sestry sloužily směny navíc. Doufám, že nyní těch přesčasů moc nebude. Tohle je jiná a daleko těžší péče. Člověk, když je unavený, dělá chyby. A to si nemůžeme dovolit. Kdyby někde služby vyskočily třeba na 19 nebo 20 za měsíc, to bych přes odbory věděla.

Můžete po pravdě říct, jaká je v nemocnici atmosféra? Všichni táhnou za jeden provaz, anebo je to natlakovaný kotel před výbuchem?

Jak už jsem říkala, zdravotníci se teď fakt semkli. Všichni se snaží. Všichni si chtějí vyjít vstříc. Víme, že jsme v průšvihu a že musíme táhnout za jeden provaz. Ale bojíme se, to nepopírám.

Když říkáte „v průšvihu“ – v jednu chvíli zákonitě musí přijít situace, kdy lékaři a sestry už budou unavenější, bude jich míň na čím dál víc pacientů a ta kvalita péče půjde dolů. Už se to děje?

V některých nemocnicích to tak může být. Za nás – co já můžu mluvit – tam, myslím, ještě nejsme. Omezili jsme plánovanou péči, tím se zvedly covidové kapacity, přihlásili se lidé, kteří chtějí pomoci, jedno oddělení vypomáhá druhému. Zatím situace není kritická.

Zatím?

No jistě. Za 14 dní už možná stíhat nebudeme. Vždyť teď se teprve dostávají do nemocnic lidé nakažení v období, kdy bylo na testech pod pět tisíc pozitivních případů denně. A nyní jich je skoro deset tisíc. Ten nápor ještě přijde. V nemocnicích to bude až do Vánoc hodně těžké.

Jak si představit stav, kdy už – jak říkáte – „možná stíhat nebudeme“?

Před pár lety byl v Brně případ, kdy pán si zavolal kvůli podezření na infarkt sanitku, doma k ní ještě přišel po svých, ale pak se cestou jeho stav zhoršil. Měl jet na ARO nebo JIP, ale všude hlásili plno, a tak pána nakonec resuscitovali v sanitce před nemocnicí. A nepřežil. Toho se teď děsíme. Že přijde pacient, o kterého bychom se za normálních okolností mohli postarat. Mohl by bez následků žít ještě spoustu let, ale my nebudeme schopni mu tu pomoc poskytnout. Z toho máme strach. To je to zahlcení nemocnic.

Jeden z lékařů z první linie mi říkal, že všichni teď počítají ventilátory, ale že dřív dojdou sestry. Souhlasíte?

Jistě. Přivézt postel ze skladu nebo někde sehnat ventilátor či monitor, to se vždycky zvládne. Ale mít dost lidí, kteří se o pacienty kvalifikovaně postarají, tak to je problém. Sestry na ARO či JIP jsou specialistky s nejvyšším vzděláním a zkušenostmi. Běžná sestra se jejich práci za pár týdnů nenaučí.

Česko je nyní v koronaviru pomalu nejhorší na světě. Máte jasno v tom, kde se stala chyba?

Řekněme, že pan Prymula tam měl být už dávno.

Věříte mu?

Zjevně ví, co dělá a proč. Řekla bych, že se nenechá ovlivnit veřejným míněním. Ví, co je třeba prosadit – a myslím si, že kdyby to prosadit nemohl, tak nebude mít problém položit klíčky na stůl a jít.

Nezlobíte se na něj, že nezavelel takhle rázně hned po nástupu?

Tak jistě že se opatření udělala pozdě, to už teď snad vědí všichni. Už v srpnu se vědělo, že čísla jdou nahoru. Ale já do toho mluvit nemůžu a nebudu.

Proč ne?

To je věc a odpovědnost vlády.

Nestěžuju si

Jak se z vás stala zdravotní sestra?

Já to měla v plánu už někdy od druhé třídy.

Směřuju k tomu, jestli není už na začátku jasné, do čeho člověk jde. Že to bude dřina za málo peněz…

Ve čtrnácti patnácti letech, když jdete na zdrávku, tak řešíte, co vás bude bavit a naplňovat. Neřešíte složenky.

Nenazrává právě nyní doba, že už toho všeho sestry mají dost?

Sestry většinou hlasují nohama. Když zjistí, že mají všeho dost a dostanou lepší nabídku jinde, tak odejdou. A to je špatně, my ty sestry potřebujeme. Je nás málo. Kdybychom pracovali podle zákonů a předpisů, systém nevydrží ani 14 dní. Ale my to nedokážeme, nedokážeme si vzít pacienty jako rukojmí. Bohužel, naše povaha je i naší nevýhodou. My si zanadáváme, ale tu práci máme rády a chceme ji dělat. Nebo aspoň většina z nás. Jsme altruistky, rády pomáháme, máme rády lidi. Když někomu pomáháte, tak cítíte, že vaše práce má smysl.

Bere to tak i zbytek společnosti? Cítíte, že by sestry měly uznání?

To těžko generalizovat. Kdo je vážně nemocný a je v nemocnici delší dobu nebo opakovaně, tak uznání většinou má. Horší je, když někdo takovou zkušenost nemá, ocitne se v nemocnici poprvé, musí někde počkat a hned už žije v představách, jak za dveřmi pijeme kafíčko.

To však stačí vysvětlit, což se leckdy neděje.

Ano, chápu. V tom máme někdy rezervy. Ale když jste se ptal na uznání, tak mám strach, že dokud budou v televizi všechny ty Modré kódy a Ordinace v růžové zahradě, kde sestřičky vysedávají v lodičkách s nožkou přes nožku, pijou v bufetu kafe a svádějí doktory, tak velké uznání mít nebudeme. Já se na lidi nezlobím, že se na to rádi dívají. Ale to je tak strašně odtržené od reality!

Kolik dnes sestry vlastně berou peněz?

To je složitější. Záleží na tom, v jaké nemocnici pracujete, jak dlouho, kolik sloužíte nočních směn a víkendů… Příplatky za to jsou všude jiné, liší se to.

Kolik je nástupní plat v normální nemocnici? Z odborů to určitě znáte…

V těch státem řízených 24 300 hrubého. A pak podle délky praxe plat roste. Co nás trápí, je, že v nemocnicích pod kraji nebo soukromníky tyto tabulky neplatí. Takže zkušená sestra po 20 letech praxe může mít stejně jako holky po škole. Liší se i příplatky. My ve Zlíně máme za víkend plus 25 procent jako ve státních nemocnicích. Ale v akciovkách podle zákoníku stačí deset procent a to tak i leckde je. To nás za odbory pálí nejvíc – ty rozdíly za stejnou práci.

Kolik bere sestra jako vy?

To je právě to – záleží kde. Rozdíl mezi státním a soukromým sektorem je kolem sedmi až deseti tisíc. Jednou jsem si kvůli jednání o mzdách nechala poslat výplatní pásky dvou konkrétních starších sester. Jedna ve státním sektoru, jedna v akciovce. Stejný věk, vzdělání, obě pracující na JIP. Ve fakultce v Ostravě to bylo 688 119 korun za rok, tady ve Zlíně – ale to je podobné i v jiných akciovkách – o 158 tisíc míň. Navíc v Ostravě s mnohem méně přesčasy.

To je měsíčně přes 50, respektive 40 tisíc – tedy možná víc, než si leckdo myslí…

Ano, ale to je s praxí, se všemi víkendy, svátky, nočními službami, přesčasy. S tím, že se vám kdykoli může ve čtvrtek zrušit naplánovaný víkend. Když srovnáte obtížnost té práce, nároky na vzdělání, psychickou, fyzickou náročnost a všechny ty hodiny navíc, nelze se divit, že leckdo váhá, jestli ve zdravotnictví zůstat. Sestry jsou vzdělané, inteligentní, pracovité, zodpovědné, umí si zorganizovat práci, jsou flexibilní. O takové zaměstnance je zájem všude.

Počítal někdy někdo, kolik sestry stráví v práci navíc, nad normální úvazek?

My zdravotníci máme výjimku, můžeme podle zákoníku práce sloužit až 416 hodin přesčasů. Z toho srovnání Ostravy a Zlína vyšlo, že ve fakultce sestra byla v práci za rok navíc 13 hodin a sestra u nás 150 hodin.

Tím chcete říct, že vám z akciovek to přijde nefér a chtěli byste tu jistotu státních tabulek? Srovnat to na stejnou úroveň?

Ano, to je naše velké přání. Aby sestřičky všude věděly, že když nastoupí, budou mít tolik a tolik a časem se dostanou tam a tam. Když je nemocnice akciovka nebo soukromé zařízení, je pod tlakem generovat zisk, to mně osobně nepřijde správné. Protože mzdy tvoří podstatnou část výdajů a šetří se na nich.

Co dál? Pokud jsou sestry momentálně nejdůležitější povolání v republice, tak co by pro ně šlo ještě udělat? Kromě peněz a realističtější Ordinace?

Aby ubylo papírování. A aby nás bylo na směně víc. Teď po koronaviru tlaky na škrtání asi poleví, ale ve zdravotnictví se pořád ve vlnách opakují nápady, že lůžek je vlastně moc a že s nimi je třeba redukovat i personál. Existuje vyhláška, která určuje nemocnicím minimum pracovníků na počet pacientů, ale spousta nemocnic si minimum vyložila jako optimum. A práce je naopak čím dál víc. To se pak všechno spojuje se vším. Není divu, že sehnat sestry je problém, při tom poměru práce a peněz a nasazení, kdy všichni kolem čekají, že máme svoje poslání, pro které obětujeme všechen osobní život. Mimochodem, mladší holky tohle neberou. Ty už dvacátou dvanáctku za měsíc nevezmou, už chtějí i žít. A to je dobře.

Najít sestru z terénu, jako jste vy, která by o tom všem mluvila, je prakticky nemožné. Koneckonců, i vy mluvíte jen díky krytí v odborech. Čím to je? Proč se sestry bojí ozvat?

Nemocnice mají směrnice, že navenek se vyjadřuje jen mluvčí. A nikdo si nechce dělat problémy. Ale máte pravdu. Pokud chceme něco změnit, tak tím, že budeme jen nadávat na sesternách, ničeho nedosáhneme. Musíme jít s kůží na trh. I když je to nepříjemné a třeba se to obrátí proti nám. Je to jediná cesta, jak se dá něco změnit k lepšímu. Proto jsem šla do odborů. Dokud budeme mlčet, tak se nikdy nic nezmění. Ale co tam určitě napište – já rozhodně nechci, aby to vyznělo tak, že si jen stěžuju a že je všechno špatně. Není. Ta práce je úžasná. Potřebujeme jen trošku pomoct. Zvlášť teď.