Madlenka Sailerová
Madlenka Sailerová na pravidelném středečním tréninku. • Autor: Matěj Stránský

Na atletický ovál uprostřed barevných bytovek pálí odpolední slunce. V rokycanském sportovním areálu nedaleko místní základky vládne ospalý klid. Vedle laviček leží přichystané sportovní tašky plné atletického náčiní, o železné zábradlí se opírá krátkovlasá žena v letních šatech a pozoruje mladou dívku kroužící po oválu. Adriana Sailerová připravuje rozehřívacími koly svou dceru Magdalenu před začátkem pravidelného středečního tréninku na příchod trenéra. Na hřišti společně tráví tři odpoledne v týdnu, v úterý a ve čtvrtek ovál střídají kurty plzeňského klubu Slavia a v zimní sezoně k tomu o víkendech přibude ještě lyžování v Železné Rudě.

Za nabitým sportovním programem, na němž se podílí celá rodina, stojí stejně jako všude jinde spousta času a dřiny. Každý plynulý pohyb, který na dráze působí samozřejmě, ale patnáctiletou sportovkyni stojí o něco více úsilí než její vrstevníky. Její příběh navíc v praxi dokazuje, že obsah slova „inkluze“ má minimálně ve sportovním světě mimořádně přitažlivé kontury.

V normálním světě

Pro Magdalenu Sailerovou by kvůli sníženému svalovému napětí bylo provedení běžných atletických cviků jen velmi obtížně představitelné. Díky systematickému tréninku a v útlém věku praktikované tzv. Vojtově metodě má ale svaly posílené natolik, že jí umožňují i pohyb, který by takto jiný člověk s Downovým syndromem rozhodně nezvládal.

Reklama
Reklama

Když se Magdalena, které dnes nikdo neřekne jinak než Madlenka, narodila, diagnóza se zdála neúprosná. Adriana coby bývalá dětská sestra podle příčné rýhy na dlani a ohnutého malíčku rozpoznala znaky běžné pro Downův syndrom, a ještě ze staré školní literatury měla zafixované, že se děti s tímto handicapem dožívají jen nízkého věku. Jenže nové zdroje, i když jich tehdy ještě nebylo mnoho, nabízely i příznivější vyhlídky.

Madlenka Sailerová
Sailerovi se shodnou, že Madlence sportovní dráhu „nelajnovali“. • Autor: Matěj Stránský

Je fakt, že děti s Downovým syndromem mívají srdeční vady, zhoršený zrak a sluch a také snížený svalový tonus. Madlenka se narodila s nejvážnější formou Downova syndromu. „Jenže s tím se dá pracovat a cvičit. A my jsme se do všeho vrhli po hlavě. Je to naše dítě, jednou tady nebudeme a potřebujeme, aby ve společnosti fungovalo a dovedlo si získat si respekt,“ vysvětluje svůj přístup Adriana Sailerová. Navíc si přáli, aby Madlenka zažila plnohodnotné dětství jako jejich dva nyní již dospěli synové z předchozích manželství. S manželem Milanem se proto od začátku zajímali o to, čeho všeho jejich dcera bude schopná dosáhnout. Toužili po velmi konkrétních informacích o tom, jakým směrem se bude Madlenčin život vyvíjet, záhy ale přišli na to, že nic jako univerzální osa pro jedince s Downovým syndromem neexistuje.

Společnost rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem v Česku funguje čtyřiadvacet let a rodinám, které se v nové životní situaci ocitly, nabízí pomoc i potřebné informace a současně se snaží vyvracet mýty spojené s tímto zdravotním postižením. Útěchu rodiny často hledají i ve facebookových skupinách. Adriana se poté, co vypozorovala, že se příběhy rodin a nová nejistota stále opakují, snažila novým rodičům radit a na vlastním příkladu ukázat, jak děti díky pravidelnému cvičení a Vojtově metodě mohou prospívat.

„Chtěla jsem ukázat, že to jde. Že se nám nezbořil svět a dá se toho dělat opravdu hodně, i když to stojí spoustu úsilí,“ popisuje svou motivaci. A podobně vysvětluje i důvod, proč založila stránky Život s chromozomem navíc, kde je možné vidět Madlenku na závodech, videa z tréninků třeba na závěsném posilovacím systému TRX nebo jak si rozesmátá v okrouhlých brýlích odnáší domů novou občanku. „Chci, aby okolí vidělo, že je to normální holka, která funguje. Má handicap a všechno jí trvá o něco déle, ale je schopná zařadit se do společnosti,“ vysvětluje matka. Přestože je Adriana aktivní na sociálních sítích, ochotně odpovídá a telefonuje si s bezradnými rodiči podobných dětí, žádné známé, jež by potkal stejný rodinný osud, rodina nemá. Nejde o úmyslný distanc – rodina zkrátka vždy měla spoustu „normálních“ známých.

Fakt, že je její dcera úspěšná na atletických závodech, hraje tenis a lyžuje v klubu společně se zdravými vrstevníky, považují za mimořádný úspěch a zároveň důkaz, že inkluze má smysl. I s ohledem na to, že Madlenka má díky pohybu a přátelství mezi zdravými dětmi mimořádně dobré sociální schopnosti. „Sportovci jsou jiní než děti ve škole a navzájem se respektují,“ dodává k tomu otec Milan, který za rodinou na hřiště doráží o něco později.

Oba rodiče se shodnou, že dceři od dětství „nelajnovali“ sportovní dráhu. Spíše jde o souběh několika okolností. Milan coby bývalý tělocvikář, závodní lyžař a fotbalista měl ke sportu vždy blízko, stejně tak Adriana. Madlenku automaticky brali všude s sebou, i s partou známých, když byla malinká, věděli, že v určitou dobu musí cvičit a vždy se k ní chovali normálně.

Na lyže ji poprvé postavili v necelých čtyřech letech a stejné to bylo s tenisem. Tehdy je poháněla hlavně skutečnost, že spolu mohou být na čerstvém vzduchu, a chodili tak i na cvičení pro rodiny s dětmi.

Na první tenisové tréninky začali jezdit před pěti lety k Jiřímu Veselému do Březnice u Příbrami. „Byl první, kdo ji bez řečí vzal, a po roce hraní byla s ostatními dětmi na kempu,“ vysvětluje Sailerová. Předtím je trenéři odmítali s tím, že se zbláznili a se svým dítětem mají raději „být někde na zahradě“. Přestože cesta ke „sportovní inkluzi“ nebyla jednoduchá, nakonec je v mnoha směrech funkční a Madlenka už tři roky trénuje se zdravými dětmi v tenisovém oddíle Slavie Plzeň a lyžařském SK Sokol Špičák.

Atletiku s dcerou ještě do letošního června trénoval Milan. „Na začátku jsme to hodně lámali přes pláč, ale překlenulo se to do přirozeného drilu sportovce, takže to už neřešíme. Je to životní styl,“ říká o těžkých začátcích. „Táta byl tvrdší. A trochu na mě křičí. Občas spolu ještě trénujeme, ale moc mě to s ním nebaví. To spíš s tím trenérem,“ hodnotí Madlenka otcův výkon mezi protahováním u laviček a ukazuje při tom nové sportovní hodinky.

Zcela jiný svět

Trenér atletiky Miroslav Neuwirt, ke kterému se rodina dostala přes známé z lyží, působí s Madlenkou sehraně. Vysvětluje jí detaily a předvádí správný pohyb mezi tréninkovými překážkami. „Chci, aby o tréninku přemýšlela, aby to nebyla jen nepřetržitá instruktáž,“ nastiňuje metodu a nechává svou svěřenkyni, aby nejdříve sama přišla na to, jaký cvik bude následovat. Místo složitého vysvětlování se pouštějí přímo do praktické ukázky a častějšího opakování.

Chtěla jsem ukázat, že to jde. Že se nám nezbořil svět a dá se toho dělat opravdu hodně.

Tweetni to

Přestože spolu trénují necelé tři měsíce, Neuwirt již vidí pokrok, především v motorickém pohybu a koordinaci, ty už podle něj zvládá jako běžní atleti. Zlepšují se tak její dovednosti a provedení daných cviků. Třeba preciznější provedení běžecké abecedy, je schopná zvedat kolena výše, více protahovat špičky, což se projeví na finální podobě skoku. „Jsou tam určité limity, nemůžeme chtít, aby skočila po pár trénincích o metr dál,“ doplňuje trenér.

Na stejném hřišti právě začínají trénink mladé atletky z rokycanského klubu. „Stejně jako u holek to nikdy nepůjde, tam nás genetické dispozice nepustí,“ bilancuje u dráhy otec. Kdyby Madlenka závodila proti stejně staré netrénované slečně, v krátké době by ji dokázala porazit. Na tréninku s desetiletými děvčaty, která závodně lyžují, ale nedělají atletiku, by však měla navrch jen v běhu na krátkou trať, který je její doménou a oproti jiným dětem jej má velmi dobře zažitý. „Je to jiný svět, musí korigovat tělo s myslí způsobem, jakým si to my nedovedeme představit. Může se posouvat jen v rámci své kategorie,“ vykresluje Milan Sailer. Některé pohyby by kvůli svalům nedokázal zrychlit ani sebepřísnější trénink, což ilustruje svižným pohybem s rukou v pěst vzhůru, jaký je potřeba při výskoku.

Naproti tomu na lyžařských závodech už Madlenka zvítězila i nad svými zcela zdravými soupeřkami. V letním slunci přiznává, že už jí lyže začínají chybět. Je to její oblíbená disciplína. V době, kdy Milan Sailer hledal organizaci, ve které by mohla Madlenka změřit své síly se sobě rovnými, zaregistroval na internetu stránku Speciální olympiády, globální organizace pořádající soutěže pro sportovce s mentálním a tělesným postižením. Organizace s téměř šedesátiletou tradicí začínala jako denní tábor v domě zakladatelky Američanky Eunice Kennedy Shriver. Záměrem bylo umožnit dětem se zdravotním postižením bez obav sportovat. Na samotných závodech se pak neklade důraz na výkon, jde zde především o radost ze sportovního zážitku. Závodníci jsou v jednotlivých kategoriích nejdříve rozřazeni do skupin podle časů, a teprve potom spolu soupeří v malých skupinkách o medailové příčky. O účasti na světových závodech se pak losuje z vítězů všech skupin všech úrovní dané disciplíny.

Madlenka Sailerová
Slavila úspěchy jak v lyžování, tak atletice, ve svých disciplínách dosáhla vrcholu a porážela i starší závodnice bez tělesného znevýhodnění. • Autor: Matěj Stránský

Madlenka zde po několika letech slavila úspěchy jak v lyžování, tak atletice, ve svých disciplínách dosáhla vrcholu a porážela i starší závodnice bez tělesného znevýhodnění. Od letoška mladá závodnice spadá pod Český svaz mentálně postižených sportovců, více orientovaný na výkon, kdy o účasti na světových závodech rozhoduje přísnější kvalifikace a současně je registrovaná v mezinárodních organizacích SUDS sdružující pouze sportovce s Downovým syndromem a VIRTUS, což je federace pro sportovce s mentálním postižením. Na profesionální závody rodina poprvé odletěla loni do finského Tampere. „Trochu jsme si dělali legraci, že tam jedeme na šest dní, Madlenka zaběhne stovku za dvacet vteřin a pojedeme domů,“ vypráví v nadsázce Adriana. Dcera se ale dokázala jako nejmladší probojovat do finálové skupiny a dostat se na páté místo. Zároveň turnaj v Tampere rodiče popisují jako výjimečnou vzpruhu: s úžasem pozorovali výpravy dospělých sportovců, kteří na turnaj odletěli bez rodičů pouze v doprovodu trenérů a dalších členů profesionálních národních týmů.

Letos v létě se mladá atletka kvalifikovala na závody do Turecka a do Ruska, překazila je ale koronavirová pandemie a nejisté je to nyní i s dalšími závody. „Teď sice pořád trénuje, ale v podstatě nevíme na co,“ říká Sailerová. Do budoucna se ovšem pro sportovce s Downovým syndromem rýsují nové možnosti. Oproti jiným závodníkům je totiž značně znevýhodňuje právě zmíněná svalová hypotonie a na paralympijských hrách za čtyři roky v Paříži by tak měla vzniknout kategorie pouze pro sportovce s Downovým syndromem, kteří si tak budou moci rovnocenně konkurovat. Pro Sailerovy je to obrovská motivace. „Je to oblast, kde by Madlenka mohla být šťastná, úspěšná a sebejistá,“ vysvětluje kouzlo nové perspektivy Milan Sailer.

Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
002
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
013
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Madlenka Sailerová
Autor: Matěj Stránský
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Klára Zajíčková

redaktorka

zajickova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte