Dopisy

Můžeme mít český Oxford?

Respekt 26/2020

Jakožto spíše mladší člen akademické obce (doktorát 2008), s roční zkušeností ze zahraničí, nicméně stále působící na svojí alma mater, kde jsem i studoval (UK), mám dvě poznámky:

1. Nemožnost srovnávat publikační činnost. Mezinárodně ano. Ale problém je mezioborově. Má to natolik specifické podmínky a tradici, že je to velmi těžké a ne vždy je to dobře v „kafemlejnku“ zohledněno. Nejenže nelze dobře srovnávat mezi humanitními a přírodovědnými obory. Ono to ale nejde jednoduše ani třeba v rámci fyziky. Obory jako geofyzika nebo částicová fyzika mají naprosto rozdílné publikační „normy“. Astrofyzika, fyzika pevných látek… – někde je úspěch mít jeden dobrý článek ročně, jinde ani s deseti nejste žádná „hvězda“.
2. Potřeba spolupráce. Dozvěděli jsme se na naší katedře, že hodnocení publikovaných článků se změní, a najednou je nám doporučeno nepublikovat články s více než deseti autory. Až doteď to problém nebyl. Vše souvisí s obrovskými autorskými týmy (např. kolem CERN experimentu), chrlícími mnoho článků, které jsou potom neporovnatelné s publikačním výkonem jiných pracovišť. Jenže až doteď jsme naopak byli vyzýváni k větší otevřenosti světu, navazování spolupráce, neuzavírání se v českých „ulitách“. Člověk tedy naváže spolupráci, přizve k většímu článku několik dalších spoluautorů z různých zemí – a najednou je mu vyčteno, že z takového článku nebude mít katedra tak velký profit! Smutné.

Všichni si stěžují, že se stále mění pravidla, zákony, normy – jak vidíte, i ve vědě je to podobné.

Petr Zasche

O zlé knize o Kunderovi

Respekt 29/2020

Z knihy Jana Nováka Kundera. Český život a doba si odnáším stejné pocity jako ty vyjádřené v komentáři Erika Taberyho. Pouze bych chtěl rozšířit pohled na důvody, proč kniha obsahuje detaily o historii a způsobu života v Česku za vlády komunistů, jež dle literárního vědce Petra A. Bílka mají být českému čtenáři známé. Mimo to, že v žádném případě to pravda být nemůže, ze své mnohaleté osobní zkušenosti vím, že určitě nejsou známé čtenářům v zahraničí, tedy ani ve Francii, Německu či USA, kam zřejmě tato kniha v překladu zamíří. V to velmi doufám! Osvětu od zkušených národů ty nezkušené zcela jistě potřebují. My se také od nich učíme.

Pavel Veleba 

Lidský faktor na kolejích

Respekt 30/2020

Patřím mezi obdivovatele silných mašin na kolejích, s vnukem dovedu strávit i pár hodin v muzeu mašinek třeba ve Žďáře nad Sázavou, četba o vynálezcích parních strojů patřila mezi mé první a nejmilejší knížky.

K dráze jsem měl vždy respekt, a i když jsem železničářských služeb přestal před mnoha lety využívat, jejich ctitelem jsem stále zůstával. Třeba už jen jako předčitatel pohádek o mašince Tomášovi. Naposledy mě nadchla groteska o kocouru Garfieldovi, kde tento všehoznalý kocour, aby zachránil svého kamaráda Odieho, vnikl na obrovském nádraží do dispečerské místnosti a postupně zastavil a obrátil zpět asi desítku rozjetých vlaků, jen aby Odieho vysvobodil.

Úžasné, ta dokonalá technika a možnosti na dnešní dráze! Na dnešní už vlastně ani ne, ten film je dosti starý. A u nás taky ne. Naopak, kvůli posledním příhodám, bohužel ne pohádkovým, se nám smějí dítka až kdesi v Bangladéši. Říkají, jak je možné, že v zemi, kde mají tvůrce světově proslulých počítačových her a jedinečných zabezpečení počítačů, si nedovedou poradit s obyčejným drážním systémem. Jak je možné, že v době chytrých telefonů, navigací všeho druhu, wi-fi v každém autě nechávají dráhy na holičkách strojvedoucí a svalují veškerou odpovědnost za současné havárie na ně. Unavené a utahané lidičky, jejichž profese se dá co do výkonu přirovnat k podmínkám neskonale lépe placených pilotů dopravních letadel! Je mi líto postižených pasažérů, je mi líto strojvedoucích. A vůbec mi není líto užvaněného ministra, který dostal post a příležitost se předvést, což se mu ale hrubě vymklo z rukou. A to jsem ještě nedávno horoval pro vysokorychlostní tratě skrz republiku! Zapomeňme na to. To raději kanál Dunaj–Odra–Labe!

Ing. Jan Vencálek, Němčičky