Kajinjumere je s asi stovkou obyvatel jednou z tisíců malých, průměrných a zcela bezvýznamných vesniček šedesátimilionové Tanzanie, která leží na východním pobřeží Afriky. Nachází se na jihozápadě země v hustě osídlené oblasti podél dálnice a železnice do sousední Zambie. Kajinjumere je však stejně jako okolní vesnice značně izolované, protože od dálnice sem vede jen bahnitá, osobním automobilům neprůjezdná polní cesta. Málokdo sem zavítá, místní je jen zřídkakdy opouštějí.
„Před padesáti lety tady nebylo nic než savana. Celá vesnice zahrnovala dvě rodiny, které dohromady tvořily kmen,“ říká starší muž s úsměvem v unavené tváři a cucá si zkrvavený ukazováček, do nějž ho před chvílí kousl pavouk. Sedíme na terase domku na okraji vesničky tvořené malými domečky z nepálených cihel, které se táhnou podél napůl zaplavené polní cesty. Do plechové střechy bubnuje prudký tropický liják. „Sousední domy od sebe byly vzdálené kilometry. Každý zůstával na svém a s nikým se nestýkal. Po setmění se nikdo neodvážil vyjít ven. V okolí číhali lvi, hadi a další smrtelně nebezpečná zvířata. A když se člověk přiblížil k cizímu pozemku, začali po něm střílet. Lidé tu věřili různým pověrám. Mysleli si například, že jim lidská krev přinese dobrou úrodu,“ pokračuje – a zjevně si vychutnává účinek svých slov, který se zračí v mé lehce šokované tváři. Jmenuje se Joseph a učí na univerzitě v Mbezi, nejbližším větším městě. Po nedávno zesnulém otci je majitelem domu, na jehož verandě právě sedíme.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
