Marie jede vlakem. Směr (fiktivní) obec Mršina, v níž vyrůstala. Před očima se jí míhá okolní krajina, ale především výjevy z jejího života. Marie je dvacátnice, neúspěšná studentka, která momentálně vykonává pomocné práce v dílně výrobce a prodejce nábytku a přebývá v zašlém minibytě na pražském Žižkově. Marie je poškozená na duši i na těle. Téměř nemluví, neboť se jí těžko vyslovuje – chybí jí totiž část jazyka, o niž přišla při jedné ze svých nehod, které ji pronásledují nebo si je úmyslně způsobuje. Navíc má poškozené jedno oko (vrazila si do něho pastelku) a chybí jí článek prstu. Neodparatelnou průvodkyní Marie, jejího životního pocitu, je Morana, figurína zpodobující smrt či zimu, která se při jarních obřadech upaluje, hází do vody či zakopává pod zem – a někdy se jí říká Smrtholka.
O co nemluvnější je Marie navenek, o to výřečnější je dovnitř. Ve své promluvě vedené hovorovým jazykem, rytmizovaným stylem, kdy interpunkci mezi odstavci obstarávají slova evokující zvuky vlakové jízdy („Š-š-húúúú“; „Tadam“; „Hrk-hrk“; „Fšššš“), přeskakuje v čase a prostoru, střídá až orgiastický proud slov s věcnými údaji o počtech a způsobech sebevražd. Má důvod vyhledávat si o nich informace: nedávno ze světa dobrovolně odešla její o dva roky mladší sestra Madla, která v pubertě překonala rakovinu. Dávnější odchod, který Marii i Madlu a také jejich staršího bratra Adama poznamenal, bylo matčino rozhodnutí opustit rodinu a žít si svůj život.
V roce 2017 autorka publikovala…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
