Ondřej Horák (1976) se na literární scéně vyskytuje několikerým způsobem: je publicistou a kritikem, jeho jméno najdeme v tiráži nejedné publikace v kolonce redaktor, netají se tím, že sloužil jako námezdní psáč – a v neposlední řadě píše prózy. Po románu Dvořiště (2013) a předloňské novele Nebožtík následuje nyní román Mrtvá schránka.
Vypravěčem je autorův vrstevník, samotář pobývající dílem v Praze, dílem ve venkovském stavení. Živil se a živí všelijak: mezi jiným procestoval kus světa coby příslušník cizinecké legie, obchodoval s nemovitostmi, v Praze si zařídil na různých místech schránky, do nichž si ze zahraničí posílá drogy, které zde pak prodává. Do mysli se mu vytrvale vkrádá pocit ztraceného ráje, jímž je čas mládí spojený s kamarádstvím, sexuálními eskapádami, s bezstarostností, s otevřenými možnostmi vybírat si zážitky všemožného druhu. Zároveň si uvědomuje, že na tohle teď už nemá „sílu ani chuť“. Proto když se o prázdninách sblíží s mladičkou dívkou, která pobývá ve vsi u dědečka, užívá si slasti, ale nedělá si iluze o perspektivnosti tohoto vztahu. S přirozeně inteligentní a citlivou studentkou si mimořádně rozumí, ale právě i díky vědomí prázdninové dočasnosti oné blízkosti – oboustrannému, jak se domnívá.
Mrtvou schránkou prosakuje melancholie kořeněná umírněným cynismem. Uplývající čas, pochopení, že už nic nejde vrátit, a nenaplněnost vztahů jsou však jediným plodným zdrojem příběhu. Vše, co souvisí s vypravěčovou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
