Na hranici svých možností

Česko – jeho protibabišovsky naladěná část – má za sebou další čtvrtmilionový protivládní protest na Letné a teď se trochu nejistě rozhlíží, co dál. Nemělo by něco následovat? Někdo odejít, nebo naopak přijít na politickou scénu? Nebo si stačí vzít k srdci radu lídra protestů Mikuláše Mináře, že onou příslovečnou chvilkou pro demokracii může být i úsměv v tramvaji nebo přednost ve dveřích? Pokud budeme věřit transparentům a náladě přímo na Letenské pláni, pak očekávání skutečně směřuje spíše k nějaké výrazné politické změně. Jen není jasné, kdo ji má uskutečnit a jak by se měla odehrát.

Nejen vděk, ale i hlasy

Česko není v téhle situaci samo. Ponořili jsme se do trendu, který jde napříč celým světem a je nesen stále větším zjednodušováním. V Itálii roste popularita nového hnutí zvaného Sardinky, které proti tamním populistům pořádá masová shromáždění mlčky stojících, na sebe natěsnaných občanů – zrovna jako hejno malých rybek.

Politice nevládnou propracované programy, jak řešit složité výzvy moderní doby. Naopak se zdá, že rostoucí počet lidí, kteří tok politiky tradičně ovlivňují – tedy střední třída, podporovatelé reforem, zastánci liberální demokracie –, ztrácí naději, že vlně populismu dokážou čelit zavedené tradiční strany, a upínají naději k masovým protestům jako před třiceti lety. Tyto protesty přitom nedokážou vygenerovat politickou alternativu. Slouží spíše jako mohutná skupinová terapie, na níž se sejdou lidé se společným politickým názorem, který se…