Proč příroda léčí

Člověk by měl se sliby zacházet opatrně, ale dnes si jeden můžeme dovolit: tento článek vám během následujících minut přinese několik jasně měřitelných zdravotních benefitů. Ostatně, máte-li náhodou po ruce příslušné přístroje, můžete si to sami ověřit. Je vysoce pravděpodobné, že vám během četby klesne tlak, sníží se tepová frekvence a opadnou hladiny stresových hormonů v krvi. A možná vzroste i vaše kreativita, zbystří se pozornost a zesílí pocit životní spokojenosti.

Autor těchto řádek by léčebný účinek pochopitelně rád připsal sám sobě, nutno ale přiznat, že na něm má zcela nulový podíl. Kdybychom na tomto místě přetiskli třeba telefonní seznam, vyšlo by to nastejno. Strůjcem blahodárného efektu na váš organismus je výhradně kolega fotograf, respektive malebné přírodní scenerie, které pro účely našeho textu zachytil.

Ne náhodou podobné občas uvidíte třeba v čekárnách lékařů, kteří chtějí trochu ulevit svým vystresovaným pacientům, a ne náhodou se v odpočinkových halách mezinárodních letišť ozývá z reproduktorů cvrlikání ptáků. Příroda zkrátka uklidňuje a léčí, přičemž podle výzkumů to dokáže nejen ta skutečná, ale (částečně) i ta digitálně zprostředkovaná.

Vztah mezi člověkem a přírodou dnes stále víc zajímá lékaře, psychology i sociology. A z jejich zjištění vyrůstají překvapivé poznatky o příčinách zdravotních a sociálních problémů, nové terapie nebo doporučení pro každodenní život.

Úleva za oknem

Na začátku převratných zjištění bývá obyčejná zvědavost a přesně takovou pocítil počátkem osmdesátých let minulého století mladý psycholog Roger Ulrich. Povšiml si tehdy, že obyvatelé města, kde žil, se chovají pozoruhodně nelogicky. Každý den po práci vyráželi ve svých autech do místního obchodního střediska, jenže místo aby volili nejrychlejší trasu, raději jezdili delší vedlejší cestou, kterou lemovala alej vzrostlých stromů.

Ulrich tušil, že důvodem zajížďky bude nejspíš osvěžující účinek zeleně, jenž řidičům po celodenní dřině zkrátka stál za pár kilometrů navíc. Oblíbená alej v něm však vyvolala otázky, jak vlastně smyslový zážitek přírody na lidský organismus přesně působí a jaké širší souvislosti může mít. Mladý vědec přemýšlel, jak fenomén lépe prozkoumat, a o pár let později publikoval výsledky svých převratných studií.

V jedné takové například pouštěl dobrovolníkům videozáznam krvavého úrazu na pile a odběrem vzorků z potních žláz spolu s měřením tlaku a srdeční frekvence zkoumal jejich stresovou reakci. To podstatné se ovšem odehrálo ve druhé části pokusu. Polovina vystresovaných účastníků zhlédla video s přírodními sceneriemi, druhá stejně dlouhý záznam rušného městského života. Rozdíl byl očividný: zatímco záběry rozkvetlých luk a štěbetání ptáků vrátily organismus diváků do původní rovnováhy během pěti minut, u druhé skupiny trvala rekonvalescence po prožitém stresu třikrát tak dlouho.

Ještě větší ohlas měl však jiný, geniálně jednoduchý výzkum, který Ulrich uskutečnil v jedné nemocnici v Pensylvánii. Pročetl lékařské záznamy pacientů, kteří v tomhle špitále během předchozích šesti let absolvovali operaci žlučníku, a objevil mezi nimi pozoruhodný rozdíl. Ti, kteří se zotavovali na postelích s výhledem na stromy za okny, žádali po sestrách méně léků na bolest, měli lepší náladu a odešli domů v průměru o den dříve než jejich souputníci ležící na postelích s výhledem na cihlovou zeď.

Zásadní vliv

Ulrichův výzkum vyšel v časopise Science v roce 1984 a způsobil malé pozdvižení. Dodneška byl v odborné literatuře citován víc než tisíckrát a řada dalších badatelů se vydala v jeho stopách. Všemožné „okenní“ studie prováděné v činžovních domech, nemocnicích, úřadech, školách nebo věznicích pak jednohlasně potvrzovaly to, co Ulrich naznačil. Výhled do zeleně oproti výhledu na beton, cihlu nebo asfalt pozitivně a celkem výrazně ovlivňuje všechno možné, od domácího násilí, dnů strávených na nemocenské, kvality sousedských vztahů, produktivity práce, školního prospěchu nebo prokrastinace.

A ještě silnější účinek výzkumníci pochopitelně záhy naměřili při intenzivnějším kontaktu člověka s přírodou, než je koukání z okna. Pomocí přístrojů a všemožných testů se potvrdilo, že procházky parkem nebo lesem lidskou psychiku pozitivně ovlivňují minimálně ve dvou ohledech – snižují stres a občerstvují kognitivní funkce, jako jsou pozornost nebo paměť. „Z toho pak vyplývá celá řada dalších věcí než jen lepší soustředění,“ vysvětluje český ekopsycholog Jan Krajhanzl z Masarykovy univerzity v Brně. „Když jsme unavení, jednáme více impulzivně, máme sklon k závislostem, agresi nebo obezitě. Naopak snížení kognitivní únavy zlepšuje vnímavost, posiluje schopnost cítit své tělo nebo umožňuje názorovou otevřenost.“

Tenhle komplexní efekt kontaktu s přírodou pak v novém tisíciletí potvrdily rozsáhlé populační studie, které na rozdíl od těch starších dokázaly odfiltrovat možná zkreslení – například to, že bydlení u zeleně si častěji pořizují bohatší, a tedy i zdravější lidé. V jedné takové analýze zdravotních záznamů několika set tisíc Nizozemců výzkumnice Jolanda Maas před deseti lety spočítala, že vzdálenost bydliště od zeleně přímo ovlivňuje stav lidského zdraví u dvou třetin všech zkoumaných kategorií. „To je naprosto zásadní vliv,“ shrnuje ekopsycholog Krajhanzl.

Příroda zkrátka uzdravuje, a podle dalších zjištění to dokáže dokonce i ve velmi malých dávkách, jaké představují pokojové květiny nebo obrazy západů slunce pověšené v obýváku. „Až uvidíte fotografii přírody na stěně u svého zubaře, poděkujte Rogeru Ulrichovi,“ připomíná ve své knize TheNature Fix (Oprava přírodou) americká novinářka Florence Williams zásluhy muže, podle jehož doporučení se dnes stavějí školy nebo nemocnice.

Důkazů blahodárného vlivu přírody na zdraví existuje už bezpočet, s každým dalším ovšem sílí jedna hlubší otázka. Proč to tak vlastně je? A může vůbec lidský organismus zdravě žít bez intenzivního kontaktu s prostředím, v němž se původně vyvinul?

Fraktály

Počátkem minulé dekády rozrušil svět umění jeden pozoruhodný plagiátorský skandál. V bytě někdejších přátel slavného amerického malíře Jacksona Pollocka se našlo několik pláten nápadně připomínajících mistrův rukopis. Pokud by se potvrdila jejich pravost, šlo by o nález v hodnotě stovek milionů dolarů. K posouzení byl přizván částicový fyzik z Univerzity v Oregonu Richard Taylor a na základě počítačové analýzy vynesl verdikt, že jde o padělky – na obrazech totiž neobjevil fraktály, pravidelné geometrické vzorce, které jsou pro Pollockova plátna typické.

Asi si říkáte, co to má celé společného s vnímáním přírody. Víc než by se na první pohled zdálo. Richard Taylor miloval Pollockovo umění už od dětství a fyzikální analýzou postupně zjistil, že barvy vytvářejí na mistrových plátnech právě fraktální strukturu, kterou jinak nejčastěji uvidíme v přírodě – mají ji třeba listy stromů, sněhové vločky nebo mraky. V Pollockově případě ji pravděpodobně vytvořila technika rozstřikování nebo lití na plátno, díky níž se barvy volně letící prostorem uspořádaly do přírodních tvarů. (Jeho padělatel nejspíš zvolil postup jiný.)

Oregonský fyzik na základě svého bádání dospěl k teorii, že právě fraktály jsou důvodem, proč jej Pollockova tvorba tak přitahuje – a také důvodem, proč člověka tak přitahuje příroda, alespoň vizuálně. Později začal s vnímáním fraktálů experimentovat a pomocí EEG a funkční magnetické rezonance studoval, co se děje v mozku pokusných dobrovolníků, když jim ukazuje různé takové struktury. Zjistil, že určitá podoba a velikost fraktálů, které se nejčastěji objevují právě v přírodě, spouštějí v mozku aktivitu, jejíž účinek je podobně příjemný jako třeba poslech vážné hudby. Zjednodušeně řečeno: lidská nervová soustava má předvytvořenou jakousi vizuální matrici, aby určité tvarové struktury obsažené v přírodě vnímala jako příjemné.

Jeho teorie je v oboru spíše okrajová, ale dobře ukazuje princip, jak dnes vědci o přírodě uvažují. Lidský organismus a jeho původní prostředí lze chápat jako dvě vzájemně vyladěné složky jednoho systému. Dva dílky puzzle, z nichž ten skrývající se v lidské lebce je tvarován přesně tak, aby svými potřebami zapadl do toho vnějšího.

Známý případ tohoto vztahu jsou třeba tvary hadů, pro něž má archaická část lidského mozku dědičně uložený jakýsi „vzor“, a velmi rychle je proto rozezná i v nepřehledných podmínkách, aby svého nositele ochránila před uštknutím. A v podobné logice předpřipravené vzájemnosti funguje celá řada dalších procesů.

Cítit vodu

Vědci rádi skutečnost porcují na kousky, aby se lépe zkoumala, a na světě tak dnes najdeme různé laboratoře, které se cíleně věnují jednotlivým aspektům vnímání přírody – třeba vůním, zvukům nebo barvám. A ve všech z nich objevují specifické smyslové vyladění člověka vůči přírodní nabídce. Zpěv ptáků, který je vedle zurčení vody a šumění větru podle průzkumů nejpříjemnějším zvukem přírody, tak má například v evolučním vývoji stejný základ jako lidská řeč, protože s ptáky (kupodivu víc než s primáty) sdílíme prastarý neuronový komunikační hardware. Důvodem libých pocitů je tak fakt, že nám ptačí štěbetání připomíná naše vlastní. A většina opeřenců navíc zpívá ve chvíli, kdy je kolem bezpečno, takže jejich zpěv vysílá našemu mozku uklidňující signál, že se nás právě nechystá nic sežrat.

Jiný příklad. Vůně půdy po dešti, která, jak všichni víme, vyvolává pocity svěžesti, zase vychází z mimořádně citlivého mechanismu vnímání organické sloučeniny nazývané geosmin. Lidský nos ji cítí už v koncentraci odpovídající sedmi kapkám sloučeniny rozpuštěným v plaveckém bazénu a ony osvěžující pocity slouží jako prastará navigace žíznivého jedince směrem k vodě. (Takový velbloud má citlivost na geosmin ještě podstatně vyšší.)

A v podobném duchu určité přírodní scenerie jako třeba mořské pobřeží nebo lesní mýtiny zřejmě slouží naší nervové soustavě k zotavení po prožitém stresu. Jsou jakýmsi druhem lázní, do nichž je druh Homo sapiens zvyklý jezdit už desítky tisíc let a na příslušné procedury reaguje v dokonalé souhře. „Během evoluce jsme prožili 99,9 procenta času uprostřed přírody a naše fyziologie je na tenhle způsob života stále adaptovaná,“ shrnuje jeden z nejvýznamnějších současných vědců v této oblasti, Japonec Jošifumi Mijazaki. „Pocit uspokojení se dostavuje, pokud jsou naše rytmy synchronizované s rytmy okolního prostředí.“

Mimochodem, účinek těchto lázní je dobře vidět na fungování mozkové sítě, která dnes v neurovědách patří k nejbouřlivěji diskutovaným tématům. Vědci postupně objevili, že v lidském řídícím orgánu operují tři základní sítě, složité komplexy neuronových spojení. Jedna zodpovídá za rozhodovací procesy, druhá za orientaci v prostoru a třetí, nazývaná defaultní, se aktivuje ve chvíli, kdy „vypneme“ a jen tak sníme nebo bloumáme v myšlenkách.

Defaultní síť někdy bývá neurovědci považována za „enfant terrible“ lidské psychiky, protože svému majiteli často přináší kolotoč stresujících myšlenek a negativních emocí, které ho nutkavě obtěžují. Ukázalo se ovšem, že v přírodě se tohle zlobivé dítě chová způsobněji – obsahy, které přináší, mají mnohem pozitivnější skladbu než ve městě. Jinými slovy, při procházce Českým rájem máte výrazně větší šanci, že vás díky defaultní síti napadne báseň, než že si budete přehrávat ranní hádku se sousedem.

„Jedna z přesvědčivých teorií tvrdí, že příroda působí na defaultní síť podobně, jako pracují vyspělé léky,“ shrnuje novinářka Florence Williams ve své knize. „Je jako chytrá pilulka, která dokáže selektivně ovlivnit jen určité procesy.“

Pyramida přírody

Navzdory vynalézavosti evoluce a složitým procesům v pozadí je praktický závěr tohoto vědeckého bádání docela prostý: choďte často do přírody. Finští výzkumníci, jejichž země v této kratochvíli vede a venku tu pravidelně tráví čas 95 procent populace, spočítali, že základní dávka, která přináší kýžený zdravotní efekt, je pět hodin měsíčně.

A americký vědec Tim Beatley vytvořil optimální dávkovací doporučení, kterému přezdívá „pyramida přírody“ podle vzoru známé pyramidy zdravého stravování: každý den je dobré se cestou z práce projít alejí nebo doma pěstovat pokojové rostliny, jednou týdně si dopřát větší procházku parkem, jednou měsíčně zajet na výlet a jednou za rok se na týden ztratit v divočině.

Češi v tomhle smyslu zatím moc nezaostávají. Turistická tradice, obliba houbaření a také ve srovnání s jinými evropskými zeměmi výborná dostupnost městské zeleně způsobují, že globální problém, který americký novinář Richard Louv ve svém bestselleru z poloviny minulé dekády obrazně pojmenoval jako nature-deficit disorder (volně: porucha příjmu přírody), nás zatím ještě tolik netrápí.

Statistiky všude na světě ovšem hlásí, že tenhle deficit rychle narůstá zejména u mladších generací. Země jako Japonsko nebo Jižní Korea, které mají problém s dostupností zeleně, přelidněností měst a vysokou mírou přepracování, tak naznačují, jak by mohla jednou vypadat budoucnost. Návštěvy přírody se tu proměnily v oficiálně ordinované terapie, během nichž skupiny vystresovaných bílých límečků vyjíždějí v mikrobusech do certifikovaných lesů a pod vedením instruktorů očichávají pár hodin šišky nebo upřeně hledí na západ slunce. Celé to financuje vláda nebo zdravotní pojišťovny.

V Japonsku se návštěvy přírody proměnily v oficiálně předepisované terapie.

Na zálesácké Čechy může tahle lesní koupel, jak se terapie v Japonsku oficiálně nazývá, působit trochu bizarně, jak Japonci, tak Korejci, jejichž země jsou mimochodem současnými velmocemi ve výzkumu vztahu člověka a přírody, mají ale po ruce věrohodná data, že takové výlety absolventům opravdu pomáhají. Jen se z přirozenosti stal řízený systém.

„Vliv přírody na člověka se prostě nedá nahradit,“ shrnuje Jan Krajhanzl. A přestože podobně uvažuje i většina západních badatelů, realita 21. století dává tušit, že jistá kompenzace bude možná brzy nutná. Dnešní děti, nebo přinejmenším jejich část, do přírody chodí čím dál  méně a znamená to mimo jiné, že jsou pro pobyt v ní stále hůře adaptované – mají strach z hmyzu, zvířat a nepohodlí, hůře jim funguje termoregulace, takže nezvládají déšť nebo zimu. Ekopsychologové se netají obavami, že mladá generace si špatnou adaptací může odříznout cestu k antistresovému potenciálu, který přitom tolik potřebuje.

Klíčovou roli v budoucnosti bude tedy pravděpodobně hrát městská zeleň a architektura. Zmíněný fyzik Richard Taylor, jehož výzkum financovala americká NASA, když hledala vhodnou relaxační výzdobu vesmírných lodí, si myslí, že principy, které objevil, by mohly v budoucnu využívat architekti třeba pro design průčelí městských budov. Pokud se fasáda pokryje fraktály, duch lesa může podle něj působit na kolemjdoucí, aniž by byl v dohledu jediný strom.

A ve vědeckých laboratořích se v posledních letech zkoumají i další takové náhražky. Esence vůně stromů, nahrávky zpěvu ptáků nebo třeba virtuální realita, v níž můžete brouzdat pískem po mořském pobřeží – to všechno podle dosavadních zjištění alespoň částečně a krátkodobě supluje v lidském mozku funkci živé přírody, tedy snižuje stres, obnovuje pozornost nebo zlepšuje imunitu. Je možné, že pokud budoucí generace budou chtít žít v duševním zdraví, nezbude jim než nabídnout své nervové soustavě alespoň instantní verzi pokrmu, na nějž je zvyklá po tisíce let.

Cítíme teď, jak vám z takových sci-fi vyhlídek, v nichž fraktály na fasádách nahrazují stromy a reprodukovaný ptačí zpěv zní místo skutečných trylků, hrůzou stoupá tlak, a to jsme opravdu nechtěli. Naopak, slibovali jsme přece v úvodu přesně opačný efekt. Takže konec čtení a než otočíte stránku, dejte si ještě pár hlubokých nádechů s pohledem upřeným na fotografie lesa, skal a mořské hladiny. Opravdu to funguje a váš zubař to dávno ví.