Románů, jež si mohou nárokovat přízvisko „velké“, v posledních desetiletích mnoho nevzniklo. Velké znamená romány všeobjímající, schopné mysterium existence vylíčit na střípku lidských osudů; romány, v nichž se zračí víra, že vyprávění dokáže uchopit realitu ve vší obtížně proniknutelné složitosti. Případ Kukockij ruské protirežimní autorky Ljudmily Ulické takovým románem je.
Kniha, za niž vystudovaná genetička v roce 2001 získala prestižní Ruskou Bookerovu cenu, navazuje na tradici rodinných ság. Mapuje osudy několika generací rodu slavného ruského lékaře-porodníka a akademika Pavla Alexejeviče Kukockého, noblesního vzdělance, který i v čase stalinské války proti kosmopolitismu razil právo žen na potrat. Děj se rozpíná od dvacátých do osmdesátých let, a přestože impozantní představitel inteligence tvoří jeho patriarchální středobod, Ulickaja klade stejný důraz i na pohledy ženských postav – jeho manželky Jeleny, bohabojné služebné a především svobodomyslné dcery Táni. Každá z těchto perspektiv nabízí jiný úhel pohledu na centrální témata, jimiž jsou odvěký střet pravdy a lži, prostupná hranice života a smrti a věčné bažení po svobodě navzdory konvencím a mocenským restrikcím.
Případ Kukockij přitom není plný konfliktů mezi vůlí jedince a mechanikou dějin. Kritici mu koneckonců vytkli, že Ulickaja dějiny až příliš upozaďuje. V tom však spočívá pronikavost jejího přístupu. Absurdita doby a nesvoboda přepouští místo intimním dramatům, která jsou z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
