Tři předsedové, jeden pád

Německá politika se poslední měsíce odehrává ve dvou oddělených dimenzích. V té první žije Angela Merkel, která režíruje svůj pomalý odchod ze scény. Vypadá uvolněně, zaměřuje se na mezinárodní dění a pronáší nejsilnější projevy své kariéry, v nichž se vymezuje proti Trumpově nacionalistické ideologii „America First“. Kancléřka se přestala vyjadřovat k vnitropolitickým půtkám a vynechala prakticky i kampaň před evropskými volbami.

Druhá dimenze, v níž naviguje zbytek německé politiky, má zcela odlišnou energii. Média torpédují nedostatek vizí vlády velké koalice. Voliči kabinetu nedůvěřují. Společností se šíří pocit politické stagnace. Stovky tisíc voličů opouštějí oba pilíře poválečného Německa, křesťanské demokraty (CDU/CSU) i sociální demokraty (SPD), které spolu vládnou ve velké koalici a v evropských volbách dosáhly historicky nejhorších výsledků. Naopak do výšin stoupají opoziční Zelení. Podle dvou čerstvých průzkumů jsou poprvé v historii nejpopulárnější stranou v zemi.

Předminulou neděli rezignovala šéfka SPD Andrea Nahles, která podobně jako její předchůdce Martin Schulz vydržela ve funkci jen zhruba rok. V Německu se od té chvíle vážně mluví o brzkém konci vlády a možných předčasných volbách. Znamenaly by i konec kancléřské dráhy Angely Merkel, která však – věrná tomu, že už pracuje v jiné, více globální dimenzi politiky – k aktuálním otřesům nic neříká. Kromě ne úplně překvapivého konstatování, že by si „přála pokračování vlády velké koalice“.

Jiná…