Záhada lidského vědomí

Je pouze jediný důvod, proč čtete tenhle článek. A není to ten, že jste si právě předplatili Respekt, máte volnou chvilku při čekání na vlak nebo vás zajímá lidský mozek. Respektive, tyhle důvody také platí, ale jsou podružné. Tím skutečným je vaše vědomí.

Obraz, který se v hlavě promítá jako řádka písmen nesoucích význam, zvuk šustění otáčených stránek, vůně kávy, kterou při čtení popíjíte, a možná i dorážející myšlenka, že úvod tohoto článku je tedy pořádně divný. Celý tenhle film vaší momentální přítomnosti drží pohromadě přesvědčení, že uprostřed těla z masa a kostí kdosi je, jakési jedinečné já, které se dívá na svět a čte si časopis.

Vědomí je okno, učeně nazývané „subjektivní fenomenální zkušenost“, skrze nějž prožíváme svět a svůj život. Žádné jiné nemáme k dispozici. Ve chvíli, kdy tvrdě usneme, uhodíme se do hlavy nebo nám lékaři před operací vpíchnou narkotikum, okno se zavře a naše milované já kamsi zmizí.

Existence vědomí nám po většinu času připadá samozřejmá, ve vědě se ale počítá mezi vůbec největší záhady. Od pradávna o ní přemítali filozofové, teologové a šamani ji vykládali jako projev nesmrtelné duše, exaktní vědci ji však dlouho bezradně obcházeli. Zdála se jim příliš neuchopitelná, vzpírala se racionálnímu vysvětlení. Právě před čtvrtstoletím ale jedna nenápadná věta australského filozofa ukončila éru ostychu a nakazila zástup špičkových vědců pocitem, že je nutné se o vysvětlení aspoň pokusit. Začala éra…