Když teď máme nové primátory a starosty, možná je užitečné si připomenout, čím česká města vynikají. Kupodivu totiž svou zelení.
Pouze necelým dvěma procentům Pražanů trvá přes deset minut, než z domova dojdou k nějakému parku či parčíku, hřbitovu, zahrádkářské osadě nebo lesoparku. Praha takto spadá do čtvrtiny nejlepších v Evropě. Přitom se naše města podobají německým či skandinávským v tom, že snadno dostupné zeleně mívají spíše kusy než kousky. V Praze se velikostí pohybují kolem 53 hektarů, což mezi unijními metropolemi překonává jedině Stockholm.
Hojná zeleň je odkaz z časů, kdy české radnice uměly pečovat o kvalitu života jako málokteré v Evropě. Během 19. a počátkem 20. století pokrokoví konšelé měli starost o hygienu. Proto v nových parcích a zahradách viděli jeden ze středobodů svého plánování. Sto let nato se těšíme ze stínu věkovitých stromů a příjemných trávníků.
Jak se teď o své dědictví postaráme? Předně bychom si ho měli lépe chránit. Z parčíku na hranicích Vinohrad a Vršovic, kam jsem před nějakými 40 lety chodil se školkou, je dneska pojišťovna. Ale také můžeme promýšlet, jak zelená místa vylepšit. Plánování měst se během minulého půlstoletí naučilo, že pro život bývají důležité drobné nuance, které se do územních plánů nedají narýsovat.
Můžeme třeba přidat přírodu. Svorně jsme si navykli, že zeleň se skládá ze stromů a obligátní trávy. Města by byla příjemnější, kdyby mohla také kvést, vonět a bzučet. Ledaskterá radnice to už zkouší. Nejen v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
