„Sans oui, c’est non!“ Rudé logo na mě kouká z letáčků a propagačních materiálů, které jsem dostala první den na Université de Montréal. Placky se stejnou hláškou vídám denně na batozích studentů táhnoucích se jako štrúdl od metra do budov kampusu. Doslovný překlad zní „bez souhlasu je to ne!“ a odkazuje na problematiku sexuálního násilí na akademické půdě. Kdo za masivní kampaní stojí? Samotní studenti. Respektive jejich oficiální univerzitní spolek, který má svou autonomní administrativu a hlavně vlastní rozpočet, který jim povinně poskytuje univerzita.
„Od roku 1983 tady v Québecu existuje zákon o studentských spolcích. Univerzity je od určitého počtu studentů musí financovat,“ vysvětluje mi třiadvacetiletý Matis Allali, který stojí v čele hlavní studentské asociace Montrealské univerzity. Sedíme v jeho soukromé kanceláři v přízemí jedné z hlavních budov rozsáhlého kampusu. Pro studentský spolek FAÉCUM pracuje druhým rokem, letos jako její šéf. Práce je to na plný úvazek s pravidelným platem. Co víc, univerzita jeho a sedm dalších studentů z nejužšího vedení spolku během vykonávání mandátu osvobozuje od studijních povinností. „Studenti a studentky chodí s problémy přímo za námi. Ať už je to třeba neférové známkování nebo i obvinění ze sexuálního obtěžování,“ popisuje svou práci Matis.
Při pohledu na profesionální kancelářské prostředí jsem se nemohla ubránit vzpomínce na sídlo Studentské rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, mé alma mater, která čítá jednu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
