Nevěřte ničemu. Ani umění
V Chebu odhalují, jak fungovala Akademie výtvarných umění za normalizace
Ačkoli nebylo snadné se na ni dostat, každý z ní chtěl zase co nejdřív vypadnout. Ovšem s diplomem, který mu v těch těžkých letech poskytoval výsadu pracovat na volné noze. Pražská Akademie výtvarných umění sice za normalizace nestála za nic, ale pro výtvarníky představovala opravdu jedinečnou šanci: v době povinných pracovních razítek v občance bylo ve hře privilegium dělat si, co chtějí. Na tom se shodují pamětníci zastoupení nyní na výstavě Diplomové práce na AVU v Praze 1969–1989.
Pro chebskou Galerii výtvarných umění ji připravil její ředitel Marcel Fišer a je to výjimečný počin. Za normalizační érou českého umění se totiž čím dál víc ohlížíme především při objevování chvályhodných projektů, které se během ní podařilo vytvořit. Až to působí, že vlastně všechno klapalo a jediné, s čím se museli talentovaní umělci popasovat, bylo obelstít pár papalášů ve schvalovacích komisích. Výstava v Chebu nabízí zcela odlišný pohled. Sledujeme zde epochu, v níž se zhroutily veškeré kulturní struktury už v samotných základech, jimiž bylo právě vysoké školství.
Proč se neupálíte taky?
Zatímco dnes máme hned šest státních vysokých škol orientovaných na výtvarnou tvorbu, v sedmdesátých a osmdesátých letech byly v celém Československu pouze tři: jedna v Bratislavě, zbylé dvě v Praze, kde akademii konkurovala UMPRUM specializující se ovšem na užité umění. Kdo se tedy u nás chtěl oficiálně živit jako výtvarník, neměl prakticky jinou možnost než se přihlásit na AVU. A…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
