Bogotá je asi největší světovou výstavní síní street artu. Jako průvodce si vybíráme Bogota Graffiti, agenturu, která procházky po městě a osvětu týkající se pouličního umění ve městě organizuje už roky.
Na náměstí čeká Jay.
Jay byl jako dítě převezen rodiči do Bronxu, kde vyrostl, ale ne moc. Měří tak maximálně 160 centimetrů. Když ale prohlídka začne, vidíme giganta kolumbijského street artu s perfektní americkou angličtinou.
V ruce deštník a na krku zesilovač ze sebe Jay chrlí spousty informací o světě, o kterém se často dočítáme v policejních zprávách o vandalismu. Zastavuje auta, pokřikuje na známé zevlující z okolních domů, zdraví bezdomovce a u toho s neuvěřitelnou energií mluví a mluví. Jeho malá postava se tyčí nad skupinou asi tak padesáti lidí, kteří za celé zhruba dvouhodinové představení ve čtvrti La Candelaria dobrovolně platí statisíce pesos. Informace o detailech obrazů na zdech koloniálních domů se mísí s historií Kolumbie, která je pro běžného Evropana procházkou totálním politickým a společenským undergroundem.
Teď zrovna mluví Jay o tom, jak z ulic Bogoty zmizeli bezdomovci, když kdysi CIA platila za každé mrtvé tělo partyzána z FARC. Převléct mrtvá těla lidí bez domova do uniformy guerilly nic nestojí. A slušní občané ještě té nové a krásné městské čistotě zatleskají.
Mnoho pouličních děl mizí kvůli přesvědčení místních politiků, že jejich obliba je přímo úměrná množství odstraněného umění a jeho nahrazení šedivou zdí. Místní subkultura s…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
