Ke ztrátě glancu historických hrdinů může stačit málo – třeba prohlášení grafologů, že podpis pod závazkem spolupráce s tajnou policií totalitního státu je pravý. To se stalo minulý týden jedné ze dvou nejvýznamnějších postav protikomunistického odporu ve východní Evropě – Lechu Wałęsovi. Je ale přepisování dějin skutečně tak jednoduché? Rovnou řekněme, že není.
Co chce být Srp
Když česká pravice prosadila v devadesátých letech lustrační zákon a začala pracovat na otevření estébáckých archivů, byl čas zvednout palec vzhůru. Obojí se dalo vnímat jako měkčí verzi vypořádání se s minulostí. Demokratický stát se tak snažil, aby komunističtí funkcionáři, estébáci a jejich donašeči neměli přístup do vyšších státních pozic, což posílilo pocit spravedlnosti a snad i bezpečnost země. Nebyl to novodobý hon na čarodějnice, jak si někteří stěžovali, protože nikdo nikoho nenutil, aby se hlásil do vysokých státních funkcí a podstupoval lustrace. A to, že řada obětí režimu, novináři a historici pátrali v archivech a hledali udavače, byla logická snaha pochopit, co se vlastně v naší minulosti odehrálo a jak se z toho poučit. Díky tomu také víme, že příběhy spolupracovníků tajné policie byly často spletité, nejednoznačné a není možné je házet do jednoho pytle.
To ostatně ukazuje i spor o Karla Srpa, prezidentem navrženého za člena Etické komise pro uznávání účasti na třetím odboji. Srp vedl za normalizace Jazzovou sekci, spolek, který odvedl dobrou práci v propagaci…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
