K Bajkalu jezdím každé léto od roku 2008 a po roční pauze před třemi lety jsem pochopila, že se mi po zdejší krajině a atmosféře stýská natolik, že sem musím znovu. O jezeře dlouhém 636 km, jehož rozloha je podobná rozloze Belgie a které obsahuje téměř pětinu pitné vody na světě, místní hovoří jako o někom živém. Naproti ostrovu Olchon lze dokonce v jedné ze skal, při troše fantazie, spatřit jeho tvář – je to starý, rozvážný muž s poseidonským plnovousem, který se, při ještě větší fantazii, neznatelně usmívá.
Stejně tak i zdejší lidé jsou na první pohled klidní, vyrovnaní a rozhodně nesplňují představu o zbohatlých hlučných Rusech, s nimiž se můžete setkat v evropských městech. Jako by pocházeli z naprosto odlišné země. Jsou usměvaví, pohostinní, přátelští, mají sklony k duchovnu a přírodním náboženstvím. A přestože se v létě mnozí z nich nechají pohltit cestovním ruchem, aby si vydělali na zimu, po zbytek roku zaujmou stoický postoj – zazimují se ve svých prostých jednopodlažních domcích, roztopí „baňu“ a na zamrzlé jezero chodí lovit ryby.
Kolem Bajkalu žijí Rusové, Burjati a také četní Evropané – potomci revolucionářů či nepřizpůsobivých, kteří sem byli posíláni v průběhu celého bouřlivého 19. století a později také v rámci Stalinových čistek (například ve vesnici Pěsčanka fungoval v letech 1938–1953 gulag). Z náboženství se tu mísí šamanismus, tibetský buddhismus a pravoslaví. Ještě před čtyřmi pěti lety proudily na Olchon početné skupiny jogínů, tajčistů,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
