Česká moderní státnost si často ráda zakládala na tom, že nabízí něco navíc svému okolí, Evropě, světu. Mezi světovými válkami to byla pověst jediné fungující demokracie mezi Německem a Ruskem. Pak mnozí Češi viděli svoji zemi jako most mezi Východem a Západem. I komunistická éra něco nabídla – socialismus s lidskou tváří z jara 1968. O dvacet let později Češi zaujali se svojí sametovou revolucí a především jejím vůdcem Václavem Havlem, který se brzy posunul do pozice celoplanetární celebrity v nejlepším smyslu.
Ani Havlem to neskončilo. Češi zaujali (nebo měli ten pocit) originální privatizací socialistické ekonomiky a pokojným dělením státu. Nechyběly další ambice: bývalý ministr Martin Bursík se snažil posunout Česko do pozice světového lídra boje proti změně klimatu a chvíli se mu to dařilo. Češi se rovněž profilovali jako národ poučený komunismem, a tedy i legitimní zastánce všech, kteří se ještě z komunismu nevymanili, počínaje Běloruskem a konče Kubou.
Upřímná a někdy velmi úspěšná snaha učinit z Česka významnějšího hráče evropské a světové scény, než odpovídá jeho velikosti, však zažívá evidentní útlum. I proto bychom neměli nad aktivitami prezidenta Miloše Zemana kolem Izraele ohrnovat nos, nic neotřelejšího totiž momentálně nemáme.
Jeden týden, dvě české výzvy
Minulý týden přinesl události, které českou cestu do mezinárodní šedi dvakrát červeně podtrhly, aby si jí všimli i ti, kdo chvíli nedávali pozor.
Zaprvé: Hlava českého státu vystoupila na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
