Klid na duši

Každá země má své oblíbené mýty a legendy. Každá společnost ráda vypráví svůj příběh v jakémsi rámci, v němž pak ráda historii upravuje. Češi jsou národ oběti. Jako bychom nikdy nic špatného nezpůsobili, jen jsme byli nuceni přizpůsobovat se vnějším okolnostem. S událostmi, které byly tak nějak mezi, jsme si proto nikdy moc nevěděli rady. Ať už šlo o vyhnání Němců či kolaboraci za normalizace. Postavení „oběti“ ale mnohdy přiznáváme jenom sobě, takže když se po sametové revoluci začalo mluvit o koncentračním táboře pro Romy v Letech u Písku, přihlásily se „oběti“ (jako například Václav Klaus nebo Andrej Babiš), že o žádný koncentrák nešlo, tam přece byli jen líní lidé, kteří odmítali pracovat. A ano, měli tu smůlu, že pomřeli na tyfus a ostatní odvezli do dalších koncentračních táborů, ale to už se prostě stává. Tento přístup bránil po roce 1989 rozhodné akci, aby se z děsivého místa, kde umírali lidé, konečně odstranil prasečák, který znevažoval pietu. Tento smutný případ konečně zmizí ze scény.

Dobrý začátek

Vláda totiž minulý týden definitivně schválila záměr prasečák vykoupit a na podmínkách se domluvila i s majiteli objektu. Bylo by však mýlkou se domnívat, že je to projev vstřícnosti vůči Romům. Tohle je totiž „dar“ pro nás všechny.

Ve vyjádřeních či konkrétních krocích českých politiků (a nejen jejich) stále převládá snaha dělit zdejší společnost na „nás“ bílou většinu a „je“ Romy. S tím, že „je“ vnímáme pouze jako problém. A problém přece nemá právo na…