Německé prokletí

Promluvte si se zákonodárci v Berlíně nebo ve Frankfurtu a máte docela slušnou šanci, že se některý z nich nakonec odvolá na to, jak německý literát Goethe kdysi zobrazil hrozbu inflace. Když ve Faustovi, jeho vrcholném díle, přesvědčí ďábel zadluženého císaře, aby tiskl „fiktivní peníze“, stoupnou ceny a hrozí ekonomická katastrofa. Někdo ze zahraničí by mohl kontrovat jiným výrokem velkého básníka. „Němci všechno zkomplikují. Sobě i všem ostatním.“

„Všichni ostatní“ si už dlouho stěžují, že německá ekonomika způsobuje těžkosti celému světu. Reptají, že Německo příliš šetří a naopak málo utrácí a že vyváží mnohem více zboží, než kolik dováží. Od roku 1950 mělo Německo ve většině let na běžném účtu, vlastně hrubém ukazateli obchodní bilance (viz graf Přebytek a požadavky), přebytek. V takovém případě jsou domácí úspory vyšší než domácí investice a přebytek se půjčuje do zahraničí.

V praxi to znamená, že ostatní země musí mít naopak běžné účty deficitní (jinými slovy, musí si půjčovat), chtějí-li ve svých ekonomikách zajistit dostatečnou kumulovanou poptávku a udržet pracovní místa. V minulém roce mělo Německo gigantický přebytek – 8,3 procenta HDP.  Téměř 300 miliard dolarů je mnohem víc než přebytek Číny, jenž se kdysi stal terčem hněvu amerických kongresmanů. Německo je nyní obviňováno, že se veze na výdajích jiných zemí a exportuje ztráty pracovních míst. Donald Trump kritizoval německý přebytek jako „velice špatný“ a naříkal si nad vysokými…