Jediné, co mě při psaní těchto řádků láká, je jejich podmiňovací způsob. Proto se alespoň na chvíli pokusím si představit, jak by to vypadalo, kdybych byla prezidentkou.
Než bych se rozhodla kandidovat, pro jistotu bych si ještě dvakrát přečetla celou ústavu a ujistila se, že vážně vím, do čeho jdu. Ihned po zvolení bych zpřístupnila Pražský hrad široké veřejnosti a odstranila nesmyslné turnikety. Doma i v zahraničí bych vážila každé slovo, protože si uvědomuji, že i jeden výrok nebo bonmot dokáže způsobit rozruch. Vedla bych s politiky i občany debatu o sociálních problémech, vzdělávání a důležitosti mezinárodní integrace. Sedmnáctého listopadu bych nezapomněla se studenty na Albertově oslavit získanou svobodu a demokracii. A co je nejpodstatnější – hlídala bych si, kdy je správný čas odejít. Funkce prezidenta není a ani nemá být doživotní.
Být prezidentem či prezidentkou je pro některé splněným snem. A právě takoví by se k úřadu neměli ani na chvíli přiblížit. Na Hradě totiž nepotřebujeme krále, který k nám bude promlouvat z balkonu, ale člověka, který dokáže potlačit své ego a nenechá se ovlivnit v rozhodování vlastními emocemi.
Říká se, že prezident je obrazem společnosti. Podle mého názoru je to přesně naopak. Správný prezident společnost spojuje, ten špatný na ni přenáší negativní emoce a nepodložený strach. Správný prezident dokáže uznat chybu a omluvit se, ten špatný svádí vinu na kohokoli jiného.
Prezident by měl potlačovat svoje…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
