Parkhotel v Praze 7 je elegantní ukázkou „zlatých šedesátých let“ v architektuře. Dokončený byl v roce 1967 (architekti Z. Edel a J. Lavička), má lehkou zavěšenou skleněnou fasádu a na míru vytvořený interiér – podílela se na něm architekta Alena Šrámková, která navrhla recepční pult či kožené sedačky v lobby. Původní prvky se nedochovaly, byly nicméně nahrazeny replikami. Teď ovšem v hotelu probíhá rekonstrukce, znovu otevře v létě - a hodně věcí včetně názvu bude zřejmě vypadat jinak. Novým vlastníkem je řetězec Mama Shelter, který provozuje hotely určené hlavně pro mladé cestovatele. Vychází jim vstříc mimo jiné tím, že „klade důraz na originální a převážně excentrický design“. Jak ukazují vizualizace plánovaných pokojů a lobby, znamená to zejména přizpůsobení globálním módním trendům. A také konec dalšího originálního interiéru ze „zlatých šedesátých“. Při této příležitosi odemykáme text o budoucnosti staveb, jako je právě Parkhotel, Transgas nebo hotel Thermal.
…
I ♥ 60’s. Šedesátá léta prostě miluju. Tenhle zlatý nápis na uniformách nosí číšníci v Parkhotelu. Stavba v pražských Holešovicích byla dokončená v roce 1967 a ztělesňuje všechno, co je na těch letech přitažlivé: optimismus, politické uvolnění, okouzlení technickými možnostmi, elegantní tvarování, které je dnes znovu v módě. To všechno tu je; zatím. Kdokoli to může změnit a přestavět – což se také u staveb z téhle epochy často děje.
„Odchází jedna významná stavba za druhou z té doby. Památková péče si s tím neví rady a nic nedělá,“ říká historik architektury Rostislav Švácha, který bojuje za památkovou ochranu nejvýznamnějších staveb šedesátých a sedmdesátých let. Slova padla v souvislosti s Transgasem, mediálně probíranou stavbou na Vinohradské třídě, která možná v nejbližších měsících zmizí z mapy Prahy.
Nejasnou budoucnost má ale řada dalších staveb ze šedesátých a sedmdesátých let, mění majitele, přestavují se, nebo přímo bourají. Ve velkém mizí dobové interiéry. Křesla a lustry se vyhazují nebo prodávají; někomu se zdají na odpis, sběratelé jsou ochotní za ně slušně platit. Vztah k architektuře šedesátých a sedmdesátých let složitě hledá veřejnost i památkáři. Mělo by se zabránit bourání a přestavbám? Které ze staveb chránit? A proč, když pro mnohé symbolizují totalitu a normalizaci?
Naděžda Goryczková, ředitelka Národního památkového ústavu, nejdůležitější památkové instituce v zemi, má odpověď: „Po socialistickém realismu padesátých let představují šedesátá a sedmdesátá léta novátorský přístup a návrat české architektury k mezinárodnímu směru,“ říká. Je to součást kulturního dědictví, které má být zachováno. V praxi je to ovšem složitější.
Oživit a rozveselit
Do hotelové recepce vstoupí čaroděj Rumburak. „Je tohle zájezdní hostinec?“ ptá se a vysype na pult zlaťáky. V pohádkové Arabele ztělesňuje Parkhotel modernost a luxus světa lidí. Tak to bylo i ve skutečnosti, byla to lepší tvář socialismu stavěná na odiv západnímu světu, moderní dům se subtilní skleněnou fasádou. Také hala je lehká, prosklená, prozářená denním světlem a vybavená nábytkem na míru – na interiéru se podílela významná tvůrkyně, architektka Alena Šrámková.
Přesněji, dnes tu jsou kopie původního zařízení. To pravé skončilo v devadesátých letech zřejmě na skládce. Tehdy hotel prošel rekonstrukcí ve stylu raně kapitalistického kýče. V roce 2013 ho však od skupiny Sekyra Group koupila izraelská firma Daramis a povolala na místo ředitelky Švédku Moniku Hilm. Ta v archivu hotelu uviděla fotky původního interiéru. Seznámila se s tvůrci, mluvila s pamětníky, postupně se jí v hlavě skládal obraz českých šedesátých let, politického uvolnění a tvůrčí svobody.
Výsledkem byla velká rekonstrukce lobby: recepční pult je vyroben podle původního, stejně jako černé kožené sedačky. Hotel se vrátil k dobovému logu, bar a restaurace jsou vybaveny nábytkem v duchu šedesátých let. Výsledek trochu připomíná ikonu skandinávského designu, hotel SAS Radisson v Kodani od architekta Arneho Jacobsena dokončený dva roky před Parkhotelem. Okouzlenou Švédku ale překvapilo, že její český tým nebyl nápadem nadšen. „Pro ně to bylo něco šedivého z doby, kdy přišli Rusové,“ vzpomíná. Má pro to své vysvětlení: „Máte v historii hodně temných míst. Ale když se historie oživí a trochu rozveselí, není už tak tíživá.“
Loni ovšem vlastník hotel prodal, ředitelka odešla a nyní ho bude provozovat společnost Mama Shelter, která vede rozverné trendy hotely pro mladé. „Interiér projde přestavbou,“ říká nový ředitel Christopher Dobson. Ujišťuje, že vnější podoba zůstane nezměněná, ale do velké míry to záleží na vlastníkovi. Skupina architektů z Fakulty architektury ČVUT proto podala počátkem dubna návrh na památkovou ochranu Parkhotelu.
Nové majitele má víc domů z této éry a lze očekávat, že je budou chtít přestavět. Bývalý podnik zahraničního obchodu Merkuria vlastní HB Reavis Ivana Chrenka, stejně jako Transgas, a chtěli by tu podniknout „něco nového“. Telekomunikační věž v Praze na Žižkově zakoupil Central Group, obchodní dům Kotva získala Pražská správa nemovitostí Václava Skaly.
Některé už přestavbou procházejí – někdejší budova podniku zahraničního obchodu Omnipol v Nekázance nebo interiéry hotelu Thermal v Karlových Varech; právě sladění vnějšku s interiérem bylo přitom unikátní. Návrh na památkovou ochranu, jenž by podobným změnám zabránil, zatím leží na ministerstvu kultury, které ji uděluje. Nedostal ji třeba dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, který se právě bourá a podle Šváchy, člena Klubu za starou Prahu, je to vítězství zájmů investorů nad veřejným zájmem.
Stigma doby
Jedním z těch, kdo by měli společnost navigovat architekturou šedesátých a sedmdesátých let, je Matyáš Kracík, který pracuje na průzkumu poválečných budov pro Národní památkový ústav: „Zkoumáme architektonickou kvalitu a stupeň dochování. Hlavně interiérů, z těch zbylo většinou málo,“ říká. S kolegyněmi zdokumentovali už desítky budov, pro některé vypracovali návrh na památkovou ochranu.
Minulý rok začal Národní památkový ústav vyhledávat cenné stavby i mimo Prahu a ty s „památkovým potenciálem“ zařazuje do takzvaného Památkového katalogu (www.pamatkovykatalog.cz). Je v něm už přes sto sedmdesát položek z té doby – horské hotely, nákupní centra, kulturní domy. Právě tyhle budovy se mnohým jeví spíš jako neblahá betonová připomínka socialismu. Vidět je jako památky je tak těžké – pro veřejnost i pro odborníky. „Ty domy opravdu mají stigma totalitní doby a veřejnost je ve vztahu k nim rozpolcená,“ souhlasí ředitelka Goryczková. Také mnoho odborníků, hlavně starších, tohle období prostě nemá rádo. „Pro mnoho lidí starší generace je to něco, co zažili, jejich současnost. Naše generace to vnímá už jako součást historie,“ dodává Matyáš Kracík – je mu třicet jedna.
Citovaní odborníci se řadí k těm, kdo se snaží o větší ochranu dědictví šedesátých a sedmdesátých let. Existují i zdrženlivější hlasy. Pavel Kalina, teoretik a historik architektury, si myslí, že je třeba důkladné selekce. „Nemůžeme se tvářit, že každá epocha byla stejně hodnotná a je třeba toho z ní stejně zachovat. To ani nejde,“ říká.
Strašně smutný
Tomuto postoji nahrává technický stav budov. Mnohé materiály degradují a dnes se už nevyrábějí. Vlastníci proto spoustu prvků vyměňují a původní výraz budov mizí.
Ministerstvo kultury postupuje po nejistém terénu taktéž nejistě. Na odboru památkové péče leží momentálně nejméně šest návrhů na památkovou ochranu budov z této doby z Prahy a další mimopražské. Některé velmi dlouho, například planetárium v pražské Stromovce je navrženo od roku 1996, obchodní dům Kotva od roku 2008. A rozhodnutí „chránit“ nepadne často, v Praze je památkově chráněno jen šest budov dokončených po roce 1960.
„Vzhledem k nedostatečnému časovému odstupu a kontroverznosti těchto staveb, hlavně v prostředí našich historických měst, není v těchto tématech odborná veřejnost zajedno. Pokud panuje v odborných kruzích jednota, stavby status památky získají,“ říká mluvčí ministerstva kultury Simona Cigánková. Soubor Transgas je jedna z těch staveb, která kontroverze budí. Za památku tedy prohlášen nebyl. Teď probíhá rozklad – zkoumá se, jestli v souladu se zákonem.
„Byla to taková doba, byli jsme mladí, měli jsme pocit, že se vracíme na Západ,“ vzpomínal poslední žijící autor, architekt Václav Aulický, když tu na začátku dubna vedl prohlídku. Přišly desítky lidí, budovy Transgasu plní v posledních měsících stránky novin i sociální sítě.
Projekt (Ústřední dispečink tranzitního plynovodu, Federální ministerstvo paliv a energetiky a Světová odborová federace) vznikal na konci šedesátých let, stavělo se v letech 1972–1978. Je to česká reakce na rodící se high-tech, architekturu s technickou estetikou. Zároveň má prvky brutalismu, stylu postaveného na kráse betonu, syrových materiálů a ostrých objemů. Výsledek je radikální, snad i trochu arogantní – ignoruje blokovou výstavbu v okolí. Jenže právě duch odvážných šedesátých let je to, čeho si jeho příznivci cení.
Namísto betonového, značně zchátralého komplexu tady vlastník, společnost HB Reavis, chce postavit kancelářskou budovu s obchody v přízemí. Petr Herman, ředitel pro ČR, ji popisuje slovy jižanská, hřejivá a příjemná. „Chceme architekturu, která nekřičí,“ říká a po brutalismu sentiment nepociťuje. „Když s někým mluvím o Transgasu, prohlašuje, ať už je to pryč.“
Pavlína Krásná má jiný pocit: „Je to strašně smutný.“ Sepsala na záchranu Transgasu petici, kterou podepsaly přes čtyři tisíce lidí. Ačkoli se narodila až deset let po jeho dokončení, osud stavby ji trápí. „Jsme do téhle architektury blázni,“ říkají s kolegou Pavlem Hrubým, s nímž založili iniciativu Architektura 489 (www.a489.cz). Na jejich stránkách je mapa domů ze šedesátých až osmdesátých let po celé Praze. Takových lidí je dost, hlavně mezi generací dvacátníků a třicátníků, kterým se stavby z téhle epochy jednoduše líbí. Pro svou komplexnost, s níž se řešilo všechno od urbanismu po lžičky v restauraci, pro radikální estetiku. „Bylo to strašně odvážné,“ vysvětluje Pavlína Krásná. Když tenhle názor získá na síle, možná si časem ministerští úředníci i památkáři připnou placku I ♥ 60’s.
Šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá. Cenná?
(Příklady staveb chráněných nebo navržených na památkovou ochranu)
Výzkumný ústav makromolekulární chemie, Praha-Petřiny, 1960–1964, architekt K. Prager. Kulturní památka.
ČKD, Praha-Václavské náměstí, 1983, architekti J. Šrámek, A. Šrámková. Kulturní památka.
Hotelový dům na sídlišti Invalidovna, 1958–1965, architekti J. Polák, V. Šalda. Kulturní památka.
Federální shromáždění, Praha-Vinohrady, 1966–1974, architekti K. Prager, J. Albrecht. Kulturní památka.
Hotel Continental, Brno – Kounicova, 1961–1964, architekti Z. Řihák, V. Kovařík, A. Semela. Kulturní památka.
Koldům, České Budějovice – Pražská třída, 1958–1964, architekti B. Böhm, J. Škarda, B. Jarolím. Kulturní památka.
Nádraží Ostrava-Vítkovice, Ostrava, 1964–1967, architekt J. Danda. Podán návrh na prohlášení za kulturní památku.
Strojimport, bývalý podnik zahraničního obchodu, Praha-Vinohrady,1961–1971, architekti Z. Kuna, Z. Stupka, O. Honke-Houfek. Podán návrh na prohlášení za kulturní památku.
Hotel Thermal, Karlovy Vary, 1967–1976, architekti V. Machoninová, V. Machonin. Podán návrh na prohlášení za kulturní památku.
Parkhotel, Praha-Holešovice, 1959–1967, architekti Z. Edel, J. Lavička. Podán návrh na prohlášení za kulturní památku.
