Ptají se mě, co se tu děje
S psychoterapeutkou Věrou Roubalovou o povídání s uprchlíky a Chartě 77 po čtyřiceti letech
Za pár týdnů uplyne čtyřicet let od vzniku Charty 77. Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste ji podepisovala?
Je to ostuda, ale nevzpomínám. Nedávno jsem se to snažila zjistit, myslela jsem si, že to bylo u našeho kamaráda Jirky Müllera, ale on říkal, že ne. Takže nevím. Pamatuju si, kdy jsme se o Chartě s mým mužem Pavlem poprvé dozvěděli. Četli jsme v Rudém právu článek Ztroskotanci a samozvanci, stranický tisk jsme odebírali, protože měl vždycky nejlepší informace. Ale to, že si nepamatuju místo podpisu, svědčí o tom, že podepsat prohlášení žádající dodržování lidských práv bylo pro nás něčím úplně normálním a samozřejmým.
Brzy po podpisu jste se s rodinou odstěhovala na malou vesnici Častrov na Vysočině. Být chartistou na venkově bývalo náročnější než v Praze uprostřed disidentské komunity. Co jste zažívali?
Samozřejmě opakované výslechy StB, ale na to jsme byli připravení, měli jsme přečtený takový ten manuál od Petra Uhla, jak se chovat. V roce 1978 mého manžela zatkli a dva měsíce strávil ve vazbě za to, že jsme u nás doma vázali samizdat.
Jak vás přijala vesnice?
Když jsme se stěhovali, šly kádrové materiály samozřejmě s námi. V Častrově bylo úplné ticho. Místní člověku řekli tak maximálně „dobrý den“, jinak nic. Ale našly se výjimky. Hned ze začátku k nám třeba přišel častrovský kostelník zeptat se, jestli něco nepotřebujeme. A když Pavla vyhodili z práce v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
