Finská spisovatelka Katri Lipson přirovnává svou tvůrčí metodu k práci archeologa, který objevuje kusy rozbité sochy. „Nejprve nacházím nesouvisející úlomky, ale nakonec se ukáže, že jde o bohyni Afroditu. Souvislost je od začátku přítomna, protože vychází z mé mysli. Já ji jen musím v pravý čas najít,“ vysvětlila před dvěma lety, když u nás uvedla román Zmrzlinář. Autorčin debut Kosmonaut, který k němu nedávno přibyl v českém překladu, vychází ze stejné metody jako Zmrzlinář. Štětečkem bohatého a poetického jazyka spisovatelka odhaluje střepy příběhu, který si ovšem čtenář musí domýšlet sám.
Kosmonaut podává melancholické a fragmentární svědectví o Sergeji Fjodorovi, introvertním snílkovi, který se snaží utéct z mrazivého Murmansku osmdesátých let až do vesmíru. Proč se mu to nepovede, to už vyžaduje takřka detektivní práci. Kapitoly na sebe nenavazují, přeskakují na časové ose dopředu i dozadu, poletují v narativním a proměnlivém vzduchoprázdnu. Na čtenáři je, aby si udělal pořádek a domyslel mezery, o kterých Katri Lipson mlčí. Pátrání komplikuje i střídání formy: jednou sledujeme dění ve stísněných pokojích Serjožovy domácnosti okem kamery, jindy se musíme spolehnout na monolog nevybouřeného, oprsklého Saši nebo na zdánlivě nesouvisející korespondenci psychologa Sergejovy matky Anny Ivanovny.
Nikdy si nemůžeme být jistí, co je realita, fantazie a sen, jako by vzkazovala autorka. Nevěří na absolutní vesmírné perspektivy: vidět…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
