Komunistické školství zprotivilo husitství několika generacím. Smysl české reformace se skoro vytratil pod nánosem ideologického balastu. Jak ukazuje historik Jan Randák, nešlo jen o školu. „Husitské tradice“ se pro komunisty po roce 1948 staly šiboletem, zásobárnou cíleně anachronických stereotypů, jimiž bylo možné mobilizovat armádu, posilovat kolektivní zášť vůči vnějšímu nepříteli, navazovat diplomatické vztahy, aktivizovat pracovní kolektivy, ba dokonce organizovat dovolenou.
Obdiv k Husovu odmítnutí světské autority a pocit hrdosti nad úspěchy polních vojsk byly vlastní již Palackému. Teprve kulturní hegemonie KSČ po roce 1948 však umožnila učinit z „české hereze“ nástroj disciplinace mas zasahující všechny oblasti života. Randák dokládá, že arzenál ideologizovaných obrazů byl do značné míry dílem několika angažovaných osob, mezi nimiž kromě „rudého dědka“ Zdeňka Nejedlého a předních politických elit figurují historik Josef Macek či překvapivě i mladý Milan Machovec. Zejména role režimních historiků byla nezastupitelná jak při přípravě podkladů lidovýchovných přednášek, tak v pozici konzultantů filmových štábů či odborných garantů veřejných oslav.
K nejzajímavějším pasážím patří kapitoly o činnosti Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, pojednávající o husitském „internacionalismu“ v diplomacii, a také o ideologizaci krajiny v turistických průvodcích. Škoda že na ně dojde až v druhé půli, zatímco první, uvozená rozvleklým výkladem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
