Ale tu Bohdalku přitáhneš, viď, že jo?“ naléhá ve slavné Audienci pivovarský sládek na dramatika odstaveného do výroby. Václav Havel vepsal oblíbenou herečku do své hry jako výsostný symbol popkultury už v půli sedmdesátých let minulého století. Po čtyřiceti letech můžeme s klidem prohlásit, že Jiřina Bohdalová je ještě slavnější než tehdy. Coby „úkaz“ fascinuje i ty, kteří prohlašují, že je to jedna z tváří normalizační kultury a že se o ni absolutně nezajímají. Uspávala každopádně polovinu Čechů s Křemílkem a Vochomůrkou a tu druhou poutala k obrazovkám v televizní estrádě Televarieté. Zároveň se jí dařilo proplouvat režimem s nepřehlédnutelnou elegancí.

I když Češi vnímají její poklonkování moci (dnes v podobě podpory Miloše Zemana), stále jsou ochotní brát ji s až podezřelou smířlivostí. Je to prostě Bohdalka a jak praví titul dokumentu natočeného v roce 2011 k jejím osmdesátinám – Bohdalka je NAŠE.

Příští týden na festivalu v Karlových Varech potvrdí její význam ikony cena prezidenta festivalu. Jak je možné, že „Bohdalka je naše“, když víme, že své nejlepší filmy natočila před padesáti lety? A že svůj naprosto výjimečný talent v pozdějších letech rozmělňovala na všechny strany přímo úměrně s postupujícím časem?

Zábava a uvolnění

V Audienci má Jiřina Bohdalová přijít na pivo a dodat zmíněné popkultuře specifický lidový nádech – je jasné, že když přijde, „bude sranda“. Herečka byla tehdy díky filmům jako Světáci